Ve sňatky a jejich příslib „spolu šťastně navěky“ jsem nevěřila. Sama sobě jsem ale dnes důkazem toho, že mýlit se může každý, i já.
V partnerských vztazích bývají obvykle karty rozdané tak, že tím, kdo nechce svatbu, je muž. V našem případě to ale bylo přesně naopak. To já jsem zarputile odmítala závazek podobného typu. Přišlo mi zbytečné a nerozumné, hnát se do svatby za každou cenu.
Proč vlastně? Protože se to tak v životě dělá?
To pro mě nebyl důvod měnit něco, co funguje, a navíc za to vynakládat nemalé peníze. Svatby nebyly nic pro mě. Možná to bylo tím, že jsem vždy řešila vše spíše rozumem než citem. Nebo tím, že jsem kolem sebe neměla ty nejlepší vzory.
Rozvedla se má teta i babička a mí rodiče, ti to měli udělat už dávno, v zájmu všech, nenašli ale odvahu. Zato Jirka, můj partner, pocházel z rodiny, kde vše vždy klapalo jako hodinky a svatba byla samozřejmostí.
Byla jsem ale přesvědčená, že ani u nich není nic tak růžové, jak se dělají. Na pohádky už jsem byla velká.
Svatba? Ta nikdy nebude!
Ten rozdíl jsme začali naplno vnímat až po čtyřech letech vztahu. Na svatbě jeho sestry se mě Jirka zeptal, jak já si představuji naši veselku. Už jen ta samotná představa mě rozpálila doběla.
„Ideálně tak, že nikdy nebude!“ odpověděla jsem mu rázně a on na mě zůstal nevěřícně koukat.
Uprostřed toho svatebního veselí jsme započali naši první z mnoha hádek, zda svatbu ANO, či NE. Až později jsem se dozvěděla, že tou dobou měl už pro mě koupený prsten. Pokud jsme spolu chtěli zůstat, jeden z nás musel ustoupit.
Já věděla, že já to nebudu. Z přesvědčení! Z rozumu! A nakonec se s tím k mému nadšení smířil i Jirka. Dodnes si vážím toho, že se mnou i přes to všechno zůstal.
Za pár let se nám narodily děti a žili jsme krásný rodinný život, ke kterému jsem dlouho nepotřebovala nosit na prstu zlatý kroužek ani měnit příjmení.
Ale Jirka je tím nejlepším parťákem, jakého jsem mohla mít. Vydrželi jsme spolu daleko déle než všechny mé nešťastné manželské vzory z mládí, a dokonce jsme se měli stále rádi.
Něčemu takovému bych dříve nevěřila. Musela jsem tedy uznat svou porážku. S přibývajícím věkem se ze mě, dříve poněkud cynické holky, stala romantička tělem i duší.
Tak tedy přece jen ANO!
Často to bývá naopak, ale já mám vedle sebe úžasného chlapa, který mě změnil a po třiceti společných letech se přece jen nakonec odhodlal požádat mě o ruku.
Pravda, prstýnek, který mi před lety pořídil, už se mi na prst dost nesnadno navléká, nosím ho ale pyšně jako přívěsek na řetízku a už se nemohu dočkat, až k němu přibude ten druhý, jednoduchý, snubní.
Monika (55), Brno