Některé informace se k cizím lidem dostanou velmi podivnou cestou.

Před dvěma roky k nám přijela Adéla, moje neteř z Kanady. Emigrovala tam kdysi se svými rodiči, tedy mým bratrem a jeho ženou. Teď už byla sama vdaná a měla pětiletého syna Michaela.

Protože jsem ho zatím znala jen z fotografií a videí na internetu, těšila jsem se, až ho uvidím ve skutečnosti.

Věděl, na koho ukazuje

Michael byl velice roztomilý, mluvil ale jen anglicky. Adéla měla kanadského manžela a k češtině synka doma moc nevedli. Nejprve jsme jezdili po různých výletech. Pak jednoho dne pršelo a tak jsme zůstali doma.

Adéla chtěla vidět nějaké staré rodinné fotografie. Vyndala jsem ze skříně velkou krabici, kde byly roztříděné fotky z různých období. Michael si hrál kousek od stolu, kde jsme si snímky prohlížely. Jedna fotka spadla na zem.

Byla jsem na ní já s několika spolužáky ze základní školy. Chlapeček ji vzal do ruky a začal něco povídat anglicky. Působil dost rozrušeně. Já jsem mu moc nerozuměla. Viděla jsem ale, jak se Adéla zarazila.

Potom se mě zeptala, jestli je pravda, že na fotce je někdo, kdo předčasně zemřel. Teď jsem se zarazila i já. Nedlouho poté, co jsme vyšli ze základní školy, se opravdu Adam, jeden z kluků na fotografii zabil na motorce. Michael se na nás podíval a pak neomylně ukázal prstem právě na Adama!

Raději jsme fotky uklidily

Z dalšího zprostředkovaného povídání jsem se dozvěděla, že prý Michael s Adamem mluvil – v jiném světě, než byl u maminky. Naší první reakcí bylo, že si dítě vymýšlí, ale chlapeček znal o Adamovi podrobnosti, které mu nikdo nikdy říct nemohl.

Děsilo nás to čím dál tím víc. Nakonec jsme se s Adélou dohodly, že fotky raději schováme a jejího synka nějak zabavíme. Do odjezdu neteře s jejím synem jsme se o téhle události už moc nebavily. Adéla to považovala za náhodu a bujnou Michaelovu fantazii.

Já na ten divný zážitek musím pořád myslet a říkám si, že třeba opravdu existuje místo, kde se potkávají ti, kdo už zemřeli, s těmi, kdo se ještě nenarodili.

Tereza Š. (50), Náchod