Pro rodiče jsem byla hýčkané dítě, a tak není divu, že jsem nebyla připravená na nástrahy tohoto světa. Ve škole mi říkali „citlivka“, a když jsem nastoupila do zaměstnání, stala jsem se terčem šikany od kolegy.

Okamžitě totiž vytušil, že jsem takzvaný slabý článek, a že si ke mně může všechno dovolit. Roky jsem to trpělivě snášela, což si pochopitelně vybralo daň na mojí psychice.

A i když se časem situace na pracovišti zlepšila, já si na toto období odnesla památku v podobě nepříjemných úzkostí. Aniž bych dala cokoli najevo, uvnitř v mém nitru se odehrávaly hotové citové bouře.

Ničím nepodložený strach se stal mým každodenním společníkem, a později to dokonce došlo tak daleko, že jsem se bála i jen vyjít ráno z domu.

Mé trápení se stupňovalo

Stálo mě to vždy hodně sil, než jsem se odvážila otevřít dveře a vydat se do ulic města. Když jsem došla do práce, vše se jako zázrakem zlepšilo. Už roky jsme tu měli báječný kolektiv, a já se tak cítila v bezpečí.

Ovšem jen do chvíle, než nastal čas jít domů. To se mé úzkosti zase vrátily. Vůbec jsem si tehdy nedokázala představit, že na světě žijí lidé, kteří to nemají jako já. Že se nebojí rušných ulic a přeplněných autobusů a tramvají.

Bohužel, mé trápení se stále stupňovalo, až jsem jednoho dne ty dveře od svého bytu nedokázala otevřít. „Jenže jak to vysvětlím v práci,“ ptala jsem se sama sebe.

Pak mě napadlo, že bych mohla zavolat své obvodní lékařce a říct jí, že je mi špatně. Vymyslela jsem si, že mě trápí nachlazení, mám zvýšenou teplotu a že v takovém stavu zkrátka nemůžu jít do práce.

Vidím první pokroky

Lékařka sice projevila pochopení, ale chtěla mě vidět dříve, než mi vystaví neschopenku. Nebylo zbytí, musela jsem se druhý den vypravit do její ordinace. Když se mě pak ptala, co mě trápí, konečně jsem jí řekla pravdu.

Jen díky tomu jsem se dozvěděla, že trpím úzkostmi, a dostala jsem kontakt na dobrého psychologa. Tak začala má cesta k uzdravení. Ne, nebylo to snadné a není ani teď, ale už na sobě vidím pokroky a zase mohu chodit do práce.

A dokonce se dokážu radovat i z toho, že venku svítí slunce a že v parku krásně kvetou květiny. Navíc jsem v sobě konečně našla odvahu svěřit se přátelům a ti mě nyní podporují. Už vím, že na své potíže nejsem sama, a to mi dává sílu.

Pavlína K., 46 let, Vsetín