Dcera se dostala do ohrožení života. Zachránila jsem ji v poslední chvíli. Následky přišly v podobě hororových snů. Pomohla mi až rada mrtvé babičky.
Sestra bydlí ve čtvrtém patře a od první chvíle, co se nastěhovala do toho panelového bytu, byla posedlá strachem, že některé z dětí vypadne z okna. Okna byla totiž velmi prapodivně zabezpečená. Pečlivě je proto zavazovala.
Ten den se odvíjel jako každý jiný, moje Vendulka si běžela hrát do dětského pokojíčku a já si šla dát se sestrou kávu. Už jsem sedala na pohovku, když tu jsem se zarazila uprostřed pohybu a rychlým krokem vyrazila do pokoje, kde byla dcera.
Už jsem stačila jenom skočit, káva se rozprskla v hrnku o podlahu. Vendulčinu ručičku jsem chytla v poslední chvíli, celé její tělíčko už bylo téměř z okna venku.
Následky zaútočily okamžitě
Hned tu noc, jakmile jsem začala usínat, jsem stála na okraji propasti. Noha mi uklouzla a já se s úlekem a bušícím srdcem probudila. A tak to šlo pořád dokola. Probděla jsem celou noc, jenže tu následující to bylo ještě horší.
Spánkový deficit se začínal projevovat a zároveň jsem začala s hrůzou zjišťovat, že mám závratě. Tím jsem nikdy netrpěla. A to nejen ve výšce, ale i když jsem šla ze schodů.
A ve chvíli, kdy se mi i při pouhé myšlence, že letíme vesmírem, rozbušilo srdce a zem se se mnou naklonila, jsem pochopila, že musím navštívit psychiatra.
Protože jsem se ale dramaticky rozváděla, bála jsem se, že tím dám šanci bývalému manželovi připravit mě o dítě.
Byla to neuvěřitelná náhoda?
K odborné konzultaci naštěstí nedošlo. Pomohla mi nesmírně zvláštní okolnost. Vyčerpáním jsem v tomto žalostném stavu upadla únavou do jakéhosi polospánku u televize. A v tomto stavu jsem najednou uslyšela příjemný mužský hlas, jak mi vypráví o mém problému.
Přesně líčil mé stavy. Poslouchala jsem s velkým zaujetím. Postupně ale, jak jsem špicovala uši, jsem si začala uvědomovat, že to není sen. Posadila jsem se na posteli a zírala s úžasem na televizi.
Nikdy ji nenechávám zapnutou, když spíme, a vůbec jsem netušila, co kde dávají. A přesto jsem měla naladěný správný program ve správnou chvíli.
V televizi šel film Nedívej se dolů – příběh o novinářce, které se pádem z výšky zabila sestra a ona z toho měla velké psychické problémy. Stejné, jako já.
Zbavila jsem se problému drsně
Už jsem věděla, co by mi řekl o mém problému odborník. Ale stále jsem netušila, jak se potíží zbavit. Přecházela jsem po bytě a přemýšlela. A najednou se to stalo! Z jedné ze skříněk vypadla fotografie mé babičky. Jako by mi chtěla něco říct.
Vždycky tvrdila, že se člověk má napravit tím, čím se pokazil. Vzala jsem dceru i děti mé sestry na Matějskou pouť a tam se usadila na té nejhrůzostrašnější atrakci. Byla jsem bílá jako stěna a třásla se. Děti plakaly a sestra mě přemlouvala, ať to nedělám.
První let střemhlav dolů byl děsivý, druhý strašný, třetí se stal snesitelným a čtvrtý mi přinesl úlevu. Slezla jsem z pouťové atrakce jako znovuzrozená.
Potvrdila jsem si tak, že čeho se člověk bojí, tomu se má postavit čelem. Babička měla pravdu.
Ivana V. (43), Žižkov.
