Na odlehlých místech nás mohou čekat příhody, nad kterými zůstává rozum stát. I zdánlivě děsivé věci ale mohou být užitečné.

S manželem jsme spolu vydrželi tak dlouho i proto, že jsme si oba dokázali navzájem dopřát své koníčky: já jemu jeho pravidelné návštěvy fotbalových zápasů a on mně turistiku.

Na pěší výlety jsem nejčastěji jezdila s Věrou, která byla současně mojí kamarádkou i kolegyní z práce. Jedna cesta nás ale opravdu vyděsila!

Hájovna se objevila v pravý čas

Tu neděli se nám s Věrou stalo poprvé, že jsme v lese zabloudily. Braly bychom to spíš jako legraci, ale na nebi se stahovala mračna. My jsme se potřebovaly aspoň někde schovat před bouřkou, než se zorientujeme, kde jsme.

Hustě pršet ale začalo dřív, než jsme nějaký úkryt našly. Vypadalo to, že pěkně promokneme. V tom jsme před sebou spatřily mýtinku a na ní dům. Byla to hájovna a vypadala opuštěná, ale nám na tom nezáleželo, hlavně že jsme měly nějaký přístřešek.

Uvnitř to vypadalo divně a starodávně. Po nějakém lesníkovi, který by tu bydlel, tam nebyla ani stopa. Přečkaly jsme tam s Věrou až do konce bouřky. Teprve když přestalo pršet, vyšly jsme znovu ven a po dalším čtvrthodinovém bloudění jsme našly východ z lesa.

Další neděli už jsme dům nespatřily!

Na malém nádraží jsme pak čekaly na motoráček, který nás měl odvézt několik stanic na hlavní trať, po které jsme se chtěly vrátit do Prahy. Daly jsme se do řeči o svém malém dobrodružství se starým pánem, který také vyhlížel vlak.

Nechal si znovu popsat to místo a pak nám řekl, že tam žádná hájovna není. Kdysi, před padesáti lety, prý vyhořela a hajný, moc hodný člověk, tehdy při požáru zahynul i se svojí ženou. To vyprávění nás vyděsilo, ale pak probudilo naši zvědavost.

Následující týden jsme se s Věrou do těch míst vrátily. Tentokrát jsme nebloudily, našly jsme i tu mýtinku. Byla ale prázdná!

Dodnes si myslíme, že duch toho hodného hajného se nad námi v bouřce slitoval a na chvíli nám poskytl střechu nad hlavou v domě, který kdysi shořel spolu s ním!

Lucie R., (43), Praha