Svatba mého syna změnila všechno. Odstřihl mě ze života, a já nemohla vídat svá vnoučata. Pak ale přišla událost, která nás znovu spojila.
Bylo mi teprve dvacet, když se Jarda narodil. Jeho otec tehdy prostě odešel, beze slova, beze stopy, jako by nic z toho, co jsme spolu plánovali, nebylo skutečné. Já zůstala s dítětem v náručí a životem, který najednou ztratil směr.
Neměla jsem rodiče, kteří by mě podrželi, ani přátele, kteří by zůstali. Jen práci, plínky a obrovskou touhu to zvládnout.
Jako svobodná máma jsem nebyla ideální
Dělala jsem, co bylo v mých silách. Jenže těch sil nebylo vždycky dost. Noci jsem trávila s účetnictvím, dny v kanceláři a mezi tím jsem se snažila být milující mámou, i když jsem spíš pořád jen spěchala, počítala a křičela.
Ne ze zlosti, ale z vyčerpání. Syn byl tiché dítě, vnímavé, trochu uzavřené. A čím byl starší, tím víc jsme si nerozuměli. Když jsem se ptala, mlčel. Když jsem radila, odstrčil mě. A když jsem jednou poprosila o objetí, řekl jen: „Neumím to jako ty.“
A jako mrknutím oka dospěl, odstěhoval se, našel si ženu, která byla jako z jiného světa. Klidná, organizovaná, přesná a já si s ní nikdy nerozuměla. Už na svatbě jsem cítila, že mi dávají najevo, že „oni dva to zvládnou po svém“.
A když se narodila první vnučka Anetka, přišla ta největší rána. „Mami, zatím k nám moc nejezdi. Potřebujeme si zvyknout. Děti potřebují klid a režim.“ Prý jsem moc hlasitá a jako neřízená střela.
Úsměv na rtech, prázdno v srdci
Zpočátku jsem doufala, že to přejde a že časem dostanu šanci. Ale roky plynuly a já se svými vnoučaty trávila čas jen na narozeninách, kde se všechno odehrávalo pod kontrolou, přesný čas, přesný dárek, přesný úsměv.
Často jsem odcházela s úsměvem na rtech, ale s prázdnem v srdci. Pak se ale všechno jako lusknutím prstu změnilo. Přišel rozvod, který jsem vůbec nečekala. Jardova žena odešla a děti nechala jemu, což šokovalo celou rodinu.
A on, unavený, vyčerpaný, s kruhy pod očima, mi jednou večer zavolal: „Mami, můžu tě poprosit? Jsou nemocní, mám ranní, já už nevím, jak dál…“
Stala jsem se součástí jejich života
Ten telefonát tehdy změnil všechno. Od té chvíle jsem začala být součástí jejich života. Ne jako návštěva, ale jako někdo, kdo ráno připraví kakao, pohlídá u domácích úkolů, zalepí kolínko a přečte pohádku.
Vnoučátka si na mě rychle zvykla, srdce dětí totiž nikdy nezavřou dveře, když cítí lásku. A syn? Dlouho nic neříkal.
Ale pak, jednou večer, mi donesl čaj, sedl si naproti mně a řekl: „Teď teprve chápu, co všechno jsi pro mě dělala. Odpustíš mi, že jsem tě odstrkoval?“
Odpověděla jsem jen úsměvem. Ne proto, že bych neměla co říct, ale protože v tu chvíli už slova nebyla potřeba. Dnes spolu trávíme téměř každý den.
Budu jeho oporou
A není to tak, že bych byla jen pomocná síla k dětem, ale cítím, že pro něj jsem zase mámou, kterou miluje a které může všechno říct. Náš vztah, který byl ještě před několika lety pod bodem mrazu, se konečně uzdravil.
Lenka P., 61 let, Hradec Králové
