Nebylo pro mne jednoduché se znovu zamilovat. O to více, že děti mého partnera podezřívaly, že mě jen využívá. On jim ale dokázal, že je skvělý člověk a tak ho nyní doslova zbožňují.

Je mi pětašedesát a ještě před pár lety bych přísahala, že už nebudu nikoho milovat. Že jsem si tu svou porci štěstí vyčerpala s mým mužem Honzou, se kterým jsem prožila pětatřicet let. Když zemřel, všechno ztratilo barvu.

Byli jsme spolu od mých dvaceti, vychovali jsme dvě děti, zvládli všechny krize i radosti. A najednou tu byl tichý dům. Syn Marek a dcera Klára žijí v Praze, pracují, mají své životy.

Volají, občas přijedou, ale jinak jsem zůstala sama. A popravdě, už jsem se s tím tak nějak smířila. Až do dne, kdy jsem se v knihovně potkala se zajímavým mužem.

Myslely si, že mě chce obrat o majetek

Jmenoval se Jiří a půjčoval si starý cestopis o Arménii. Zasmáli jsme se, začali si povídat, a než jsem se nadála, pili jsme spolu kávu v přilehlé cukrárně. Ještě ten večer jsme si zavolali.

Bylo mi krásně, ale bála jsem se to říct dětem. Když jsem se jim konečně svěřila, místo radosti přišly výčitky. „Mami, vždyť táta je sotva dva roky po smrti,“ řekla dcera s výčitkou v hlase.

„A vůbec, kdo to je? Co od tebe chce?“ ptal se Marek a bylo vidět, že mu to není příjemné. Později mi přiznal, že se bál, že Jiří jde po mém majetku.

Synovi pomohl z velkého průšvihu

Hrozně mě to bolelo. Ale chápala jsem je. Chtěli mě chránit. Jen si neuvědomovali, jak se cítím. Jaké to je vstávat a vědět, že vás nikdo neobejme. Jiří se ale nezalekl.

Nepřemlouval mě, nenaříkal, jen mi s úsměvem řekl: „Dej jim čas. A já jim dám důvod změnit názor.“ A on to opravdu dokázal. Marek měl problémy se splácením podnikatelské půjčky. Banka na něj tlačila, hrozily mu exekuce.

Když jsem to zjistila, byla jsem v šoku. Ale než jsem stihla cokoliv udělat, Jiří se za něj postavil. Měl známosti, pomohl mu najít schopného právníka, poradil mu s refinancováním, a nakonec mu i půjčil část peněz,.

Když jsem se zranila, pečoval o mě

Syn byl zaskočený a vděčný. Ale ještě víc ho překvapilo, že Jiří nechtěl žádné uznání. Pak jsem si zlomila nohu a vlastně jsem skončila nepohyblivá. Děti pracovaly, nemohly přijet hned.

A Jiří? Ten u mě byl první. Přijel, převezl mě do nemocnice. Další týdny se o mě staral, vařil, uklízel, pomáhal mi do sprchy a já se cítila jako princezna.

Marek i Klára to viděli. Jezdili za mnou a najednou v jejich očích nebyla podezíravost, ale tiché díky. A já? Já jsem zase šťastná.

Jaroslava P. 65 let, Pelhřimov