S maminkou jsem měla nádherný vztah. Odjakživa mi byla nejbližším a nejmilejším člověkem, kterého jsem ve svém životě poznala.

Vzpomínám na naše holčičí večery, kdy mi pletla copánky a povídaly jsme si o mých prvních školních láskách. Jednoho dne se mi však zhroutil svět. Maminka zemřela. Přišlo to nečekaně a hrozně rychle. Zřejmě i proto, že její nemoc s tatínkem přede mnou tajili.

Nemilé překvapení

Její odchod jsme oba nesli velmi těžce a silně nás to semklo. Žili jsme sami pro sebe. Jaké bylo mé nemilé překvapení, když si táta za tři roky vzal kolegyni z práce. Proplakala jsem celou noc a celý den, když mi tu novinu sděloval.

Jak to jen mohl mamince udělat! Však jsem se také na svatebních fotografiích tvářila pěkně kysele. Tahle paní mi rozhodně mámu dělat nebude!

Drží se zkrátka

Musím podotknout, že se o to ani v nejmenším nesnažila. Trpělivě snášela moje výpady a naschvály, nenaléhala, nekřičela, neprotestovala. Tak jsme v bytě žily vedle sebe, já stále v protestu, ona se držela stranou.

Musím přiznat, že jsem jí ve svém pubertálním věku její situaci rozhodně neusnadňovala.

Ležím v nemocnici

To se však záhy změnilo, když stejný typ nemoci, jakou měla maminka, diagnostikovali lékaři také mně. Skončila jsem v nemocnici. Táta se totálně zhroutil. Představa, že přijde i o mě, ho dostala na samotné dno.

Ovšem Lenka, jak se jeho nová žena jmenuje, se zachovala neuvěřitelně. Byla to ona, kdo za mnou do nemocnice chodil. Vždy mi přinesla silný domácí vývar, po lžičkách mě krmila a pečovala o mě. Táta na to neměl sílu a v nemocnici mě ani jednou nenavštívil.

Lenka mě mile překvapila

Světe div se, lékaři tentokrát zabojovali a podařilo se jim nemožné. Zvítězili nad mou nemocí a já mohla jít domů. Tam na mě čekalo úžasné překvapení. Lenka z mého dětského pokojíku vytvořila nádherný pokoj pro slečnu. Dojalo mě to a dodnes na to vzpomínám se slzami v očích.

Není nad skvělou babičku

Uplynulo mnoho let, jsem dávno dospělá a mám vlastní rodinu. Ale Lenka se mi stala opravdu mou druhou mámou, báječnou kamarádkou a mým dětem skvělou babičkou. A maminka? Na tu myslím stále a dnes už vím, že se na tátu určitě nezlobí a všechno je v pořádku. Vím, že má z naší krásné rodiny určitě radost.

Alice B., 48 let, Kroměříž