Byl to úplně nový dům. Když jsme se seznamovali s našimi sousedy, těšili jsme se z toho, že jsou všichni do jednoho prima. Časem se ukázalo, že to není tak docela pravda. 

Nový dům má svoje mouchy, to je každému jasné. Mezi ně patří i to, že noví obyvatelé, hned jak se přistěhují, začnou obvykle zuřivě budovat.

Nejde jen o nějaké to přitloukání obrázků a poliček, často se někdo rozhodne najednou vyměnit podlahu, která mu nevyhovuje, nebo dokonce udělat vchod do ložnice na jiném místě než je, protože z nějakého důvodu nemohl udělat klientské změny než se začalo stavět, a podobně.

A to jsou pak rány! A toho prachu po celém domě… Užili jsme si tenkrát dost, než se konečně všichni jakž takž zabydleli a v domě nastal klid. No… relativní klid, protože jde o panelák.

Byl to jeden z posledních, co se v Praze postavil, pak už se začaly domy stavět přeci jen rozumnějším způsobem.

Tenké zdi

No a panelák, to je, co naplat, taková česká králíkárna s tenkými zdmi, dlouhými společnými chodbami a s tím vším souvisejícími specifiky. Když někdo za zdí kýchne, v kredenci vám nadskočí hrnečky s talířky. A to jsou ještě ty kultivovanější druhy zvuku.

Pokud ale máte za souseda polovičního blázna, je takové bydlení docela utrpení. Já dodnes nechápu, že jsme to tak dlouho vydrželi a ještě pořád se snažíme.

Soused, kterému budu říkat raději jiným jménem, dejme tomu Krutihlav, je pro naši rodinu prokletím. Není týden, aby s ním nedošlo k nějakému konfliktu. Mívali jsme pejska. Bílého špice, takového toho chundelatého. Byl hezký.

Sice moc neposlouchal, ale děti ho měly rády. A on neměl rád souseda. Neměl tedy rád žádné sousedy, na všechny štěkal, když je za dveřmi slyšel. A taky štěkal, když jsme s ním šli ven, to zase radostí.

Ale když šel Krutihlav domů, mohl se náš Riko zbláznit vzteky. On byl totiž soused většinou pod parou a různě se tak po chodbě motal, padal na zeď a Riko štěkal jako pominutý. A jednou na to jeho štěkání Krutihlav reagoval tím že vzteky prokopl naše dveře.

Učil nás obouvat

Byli jsme v šoku.

Souseda to taky překvapilo, asi netušil, že má tak těžkou nohu, ale když na něj můj Jaroušek vyrukoval, aby nahradil škodu, odsekl, že máme moc tenké dveře a že je to chyba výrobce a ani po dlouhé tahanici jsme od něj nic nedostali. Nechali jsme si alespoň vyrobit dveře bytelnější a máme lepší pocit, že se nám zloději snad nedostanou do bytu.

Tak to byl incident s opilým sousedem, ale jeho přítomnost nás otravuje pořád a každou chvíli ho musíme řešit. Většinou je to kvůli tomu, že na nás zvoní a stěžuje si. Bydlí vedle, ale stejně mu vadí, když chodíme po bytě bez bačkor.

Prý to rezonuje celým patrem a jeho to budí. On totiž chrápe nejméně do deseti, bůhví, jestli vůbec chodí do práce, já myslím, že nedělá nic, jak se živí, to raději ani nechci vědět. A že píšu, že chrápal? Ano, doslova, to jsme vždycky slyšeli zřetelně.

A když my po ránu začneme chodit, jeho to budí. Nejvíc ho to popuzovalo, když se narodila Karolínka. Ona vždycky brzy vstala, jak to úplně malé děti dělávají, a začala běhat. Malé dítě ale taky něco váží a dusot jejích patiček jsme vnímali i my, to je pravda.

Ale donuťte tříleté dítě, aby si, hned jak vstane, obulo bačkory! To prostě nejde.

A ona Karolínka si tu dupání navíc docela užívala… Krutihlav byl u nás permanentně. A vysvětloval nám, že máme všichni nosit bačkory s gumovou podrážkou, a pořádně silnou, jedině pak bačkora tlumí dobře zvuk. A Karolínce dokonce jednou nějaké bačkory koupil!

Byly odporně růžové a moc velké, ale Karolína se do nich hned hrnula, byla totiž u toho, když náš soused zazvonil. Schovala jsem je a pak je věnovala neteři. Přece nebude dcera chodit v nějakých botách od Krutihlava! Stejně by jí padaly z nohy, ještě by se v nich přerazila.

Uklouzla jsem

Takže to jsme si užili kvůli tomu, že děláme hluk. Aby se člověk pomalu bál šlápnout na podlahu.

To atmosféře v rodině tedy nepřidá, jen si to představte, nakonec jeden druhého napomínáte, aby se obul, aby nemlátil dveřmi, nešoupal židlí… je to nekonečné a úmorné. A soused?

Ten si klidně udělal doma uprostřed týdne večírek, pozval si dámu, někdy i dvě a nejdřív hráli na gramofon a pak taneček a pak… No, asi víte, co může následovat. To jsme pak nespali do rána.

Někdy nás to inspirovalo, to je pravda, co jsme měli dělat, když jsme nemohli spát. Ale časem už to nefungovalo a já  tupě koukala do stropu a manžel spal.

Byla jsem zoufalá, co já to mám za život kvůli sousedovi a kvůli muži, který si snad na to trápení zvykl, nebo co? Odhodlala jsem se, a když jsem jednou takhle přišla z práce, na Krutihlava zazvonila, že mu to vytmavím. Noc předtím byla dost divoká. Povídám:

„Takhle už to dál nejde, vy tu řádíte a já nemůžu spát, kdo to má vydržet!“ Možná viděl, že mám slzy v očích, nevím, jak se mi tam dostaly.

A on vzal kapesník a utřel je. Já nevím, nějak mě to všechno přišlo líto, byla jsem slabá, najednou koukám a ležím v jeho posteli a chovám se nepřístojně.

Druhý den jsem tomu nemohla uvěřit, ale stalo se to znovu a pak ještě několikrát. Jenomže jednoho dne slyším zase ty zvuky dámské návštěvy. To jsem tedy byla vzteky bez sebe. Je to nechutný člověk bez skrupulí, nemorální kreatura a my s ním máme žít!

Jitřenka (57), Praha