Chránit nás nemusí jenom naši bližní. Pomoc může přijít i ze strany nadpřirozených sil.
Chalupu v jižních Čechách koupili moji rodiče ještě dříve, než jsem přišla na svět. Jezdila jsem tam ráda – s otcem, matkou i mladším bratrem Honzou. Dokud byla naživu, často na chalupě pobývala i moje teta.
Ta mi ještě jako malé holčičce svěřila tajemství: to obydlí v lese nedaleko řeky prý chrání tajemný skřítek. Coby dítě školou povinné jsem tomu samozřejmě ráda věřila.
Jakmile jsem pak v době dospívání začala brát rozum, brala jsem to už jen jako hezkou legendu. Jenže když mi bylo šestnáct let, tak jsem toho skřítka spatřila na vlastní oči!
Ty oči byly jako lidské
Stalo se to jednoho letního dne, kdy jsem na chalupě byla sama. Najednou jsem na střeše spatřila drobnou tajemnou bytost. Na kočku to bylo příliš velké. A oči, do kterých jsem se na moment podívala, připomínaly ty lidské.
Trvalo to jen chvíli, ale od té doby jsem na existenci skřítka začala opravdu věřit.
Tehdy ještě teta žila, i když už byla nemocná a na chalupu nejezdila. Svěřila jsem se s tím zážitkem jenom jí, protože jsem věděla, že mi bude věřit. Ostatní by to považovali za výmysly pubertální holky. Později se už ten zážitek moc neopakoval.
V době, kdy jsem studovala na vysoké školy, jsem neměla na pobyt na chalupě moc času.
Z Prahy to bylo přece jen dost daleko. Pak jsem si v hlavním městě našla i přítele. Tomu jsem jednou o skřítkovi vyprávěla. Bral to samozřejmě s nadsázkou. Málem jsme se pohádali, když mi nechtěl věřit. Přemluvila jsem ho, aby se na chalupu vydal se mnou.
Oheň stavení nespálil
První den ani noc se nic nestalo a skřítka jsem neviděla. V průběhu dalšího odpoledne došlo v lese k požáru, který se šířil směrem k chalupě. Sbalili jsme si věci a já se snažila pobrat co nejvíce předmětů, aby nepodlehly případné zkáze. Když jsem vyšla před chalupu, spatřila jsem na střeše skřítka.
Tentokrát to trvalo déle a vydržel tam dokonce do chvíle, než jsem křikem přivolala přítele. Nechtěl věřit svým očím, ale musel mi dát za pravdu, že jsem si nevymýšlela. Zdálo se, že se nás skřítek snaží uklidnit, abychom nikam neodcházeli.
Vyčkávali jsme nedaleko chalupy, jak to s požárem dopadne. Všechno naštěstí skončilo dobře, oheň se zastavil dostatečně daleko od stavení.
Od té doby jsme jezdili s přítelem na chalupu častěji a ještě dvakrát se nám podařilo skřítka zahlédnout. Stejně jako já se ale ani on nesnažil nikoho o existenci nadpřirozené bytosti přesvědčovat.
Dnes už bych tam jet nechtěla
Rok poté se rozvodnila řeka a hrozilo, že zaplaví i chalupu. Shodou okolností jsem tam v té době byla rovněž s přítelem, který se zanedlouho měl stát manželem. Opakovala se situace, kterou jsme zažili předtím s požárem.
Objevil se skřítek a dával najevo, že dům ochrání. Tentokrát jsme mu už oba uvěřili.
Rozlitá voda se pak doopravdy zastavila pár metrů od chalupy. Poté, co jsem se provdala a měla děti, už jsem na chalupu neměla moc času. Po smrti rodičů se bratr rozhodl, že nevyužívané stavení prodáme.
Byla jsem se tam tedy ještě jednou rozloučit, ale skřítka jsem nespatřila. Nový majitel, nějaký zbohatlík, pak celou chalupu zboural a kompletně přestavěl, dost nevkusně.
Později jsem se dozvěděla, že mu nový objekt do půl roku vyhořel. Myslím si, že to byla pomsta skřítka, který k původní chalupě patřil a chránil ji. Dnes je mi už přes šedesát let a na to místo bych se asi bála znovu jet.
Cítila bych zklamání z toho, jak to tam vypadá a tu tajemnou bytost bych už zcela určitě neviděla.
Magda S., (62), Praha