Každý plán, který máme, se bohužel může pokazit, a to tak, že jednou provždy.
Vždycky, když jsem sledovala osudy svých kamarádek nebo blízkých a to, s čím se musí potýkat, cítila jsem vděčnost za to, že mám krásný a klidný život. Vdávala jsem se jen jednou a vybrala jsem si opravdu hodného partnera.
Vychovali jsme spolu dvě bezproblémové děti, dceru a syna. Dařilo se nám i finančně. Rádi a hodně jsme cestovali a slibovali jsme si, že ve stáří procestujeme všechny zbývající země, do kterých jsme se toužili podívat.
Měli jsme na to dostatečné úspory i díky manželovu podnikání a někdejším restitucím.
Jediný chybný krok
Poté, co se syn oženil, a dcera provdala, užívali jsme si všech našich plánů tak, jak jsme si je vysnili. Oběma se nám blížila šedesátka, jsme s mým manželem Viktorem narozeni ve stejný rok, dokonce i měsíc.
Chystali jsme opravdu velkolepou oslavu, na které bychom obě životní jubilea oslavili společně. Týden předtím, než se měla konat, se stalo něco, co všechny naše plány zrušilo nadobro.
Do té doby jsme neměli žádné zdravotní problémy, pravidelně jsme chodili na dlouhé procházky nebo plavat do bazénu. Na jednu procházku jsme se zrovna chystali. Viktor scházel po dřevěných schodech z horního patra našeho domku.
Byl trochu zamyšlený a tak náhle špatně došlápl. Viděla jsem na vlastní oči, jak ztratil rovnováhu a začal padat. Polekala jsem se a vykřikla. Také Viktorovi unikl z úst výkřik, nejprve zděšení a pak, když dopadl, i bolesti. Rozběhla jsem se k němu.
Manželovi tekla z čela krev, jak se uhodil, horší ale bylo, že se nedokázal zvednout. Měl šílené bolesti a po chvíli omdlel. Duchapřítomně jsem zavolala záchrannou službu. Lékař, který přijel, vyslovil podezření, že by Viktor mohl mít něco s páteří.
Milosrdné lži
Manžela odvezli do nemocnice. Podrobné vyšetření bohužel ukázalo, že doktor ze sanitky se nemýlil. Měla jsem delší rozhovor s primářem, který mi s vážnou tváří sdělil, že Viktorovo zranění by mohlo mít trvalé následky.
Bude nutná operace, ale její výsledek je nejistý. Vyděsilo mě to. Najednou jsem viděla, jak je život vlastně křehká věc a jak stačí jediný neopatrný krok a všechno se může navždy změnit. Modlila jsem se za to, aby byl Viktor v pořádku.
Moje modlitby ale bohužel nebyly vyslyšeny. V následujících týdnech se ukázalo, že ani operace nepomůže. Manžel upadl tak nešťastně, že si páteř zranil nevratně. Znamenalo to jediné: zbytek života bude odkázán na invalidní vozík. Upadla jsem do těžkých depresí.
Při návštěvách v nemocnici jsem se ale snažila Viktorovi milosrdně lhát a ujišťovala jsem ho, že všechno bude zase v pořádku. Dokonce jsem s ním probírala naše předchozí plány na cestování.
Jednoho dne se mi podíval do očí a se smutným úsměvem mi řekl, že mu nemusím lhát, protože mluvil s primářem. Nejprve jsem se dala do pláče. Viktor mě utěšoval, což bylo hrozné, protože by to vlastně mělo být naopak. Potom se ale při pomyšlení na svoji budoucnost rozplakal také.
Už je to pět let
Nejhorší byly první dny a týdny, než jsme si na novou situaci zvykli. Hodně nám pomáhali syn, dcera a jejich partneři. Poznali jsme také, kolik máme dobrých kamarádů. Jeden před druhým jsme s Viktorem nedávali nijak znát, jak je tohle období strašně těžké.
Ukázalo se ale, že jsme oba bojovníci. Ono se nic jiného dělat nedalo, než se s tou situací smířit a přizpůsobit se jí. Hořekovat nad ztracenými sny o šťastném stáří nemělo smysl. Od té nešťastné události uplynulo už pět let.
Naše plány jsme museli změnit, ale postupně se nám podařilo radovat se z jiných věcí, i z maličkostí. Jen občas mám slzy v očích, když si pomyslím, co jsme mohli prožít a už neprožijeme.
Pak si ale vždycky uvědomím, že mnohem důležitější je mít jeden druhého, v dobrém i ve zlém!
Sylvie Z. (64), Tábor