Stalo se to sice jen dvakrát, ale byli jsme z toho všichni zaražení.

Můj příběh možná někomu bude připadat neuvěřitelný, ale může mi ho dosvědčit manžel.

Nebrali jsme to vážně

Vnoučat jsme si vždycky užívali už od narození. Nejstarší z nich, malý Románek, měl před ostatním časový předstih tří let, takže jsme si ho pak s manželem brali i na víkendy nebo na dovolenou. Jednu sobotu za námi přijel manželův bývalý kolega z práce Michal.

Románkovi tehdy byly čtyři roky. Šli jsme pak Michala společně vyprovodit. Najednou se vnuk zastavil, ukázal na Michalovo auto a řekl, že bude mít „bebí“. Nejprve jsme mysleli, že Románek mluví o sobě, ale ukazoval na vozidlo.

Nebrali jsme to nijak vážně  do té doby, než nám později Michal zatelefonoval a dozvěděli jsme se, že skutečně boural. Nejednalo se sice o jeho vinu a jemu samotnému se moc nestalo, ale auto bylo zničené.

Podivili jsme se nad tím, jaké měl vnuk „věštecké“ schopnosti. Samozřejmě jsme však nevěřili, že by mohl opravdu něco předem vědět.

Druhý případ

Za dva týdny jsme měli u sebe Románka znovu. Tentokrát jsme se s ním vydali na výlet. Znovu se stalo něco zvláštního. Vnuk odmítal nastoupit do autobusu, kterým jsme měli cestovat. Tvrdil, že udělá „bum“.

Vzpomněla jsem si na to, jak Románek předpověděl Michalovu nehodu, a přemluvila jsem manžela, abychom jeli až následujícím spojem za dvacet minut.

Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí. Po cestě jsme projížděli kolem dopravní nehody. Byl to právě ten autobus, kterým jsme měli jet, a ležel napůl převrácený mimo vozovku.

Nechápu dodnes, jak mohl vnuk obě zmíněné nehody předvídat, ale skutečně se tak stalo.

Možná mají malé děti nějaké zvláštní spojení s vyššími silami, které se občas projeví. Od té doby pak už žádnou havárii vnuk nepředpověděl a dnes, když je mu už dvanáct let, si na své zázračné schopnosti vlastně ani nepamatuje.

Věra M. (66), Plzeň