Díky tajemné bytosti se domov naší čtenářky úspěšně vyhýbal všem katastrofám.

Už od malička jsem žila s vědomím, že náš dům na kraji vesnici má svého ochránce. Nešlo o žádného člověka, ale o skřítka. S touhle skutečností mě seznámila babička.

Nejprve mi o tom jen vyprávěla a já jí to samozřejmě jako malá školačka ráda věřila. Jenže pak jsem jednoho dne toho skřítka viděla na vlastní oči.

Stalo se to jen jednou, když mi bylo asi devět let, ale stačilo to k tomu, abych o jeho existenci byla už napořád přesvědčená.

Bral to jako legendu

V dospělosti mě moje kroky zavedly různě po světě. Střední školu jsem studovala v Praze a bydlela přitom u tety. Během vysoké jsem si zase ráda užívala život na koleji. Domů jsem jezdívala na víkendy a později, když jsem si našla přítele, tak ani to ne.

Stejně jsem se ale nakonec do domu ráda vrátila. Našla jsem si totiž práci nedaleko rodné vesnice a bylo ideální jezdit z domova.

Navíc se odstěhoval můj starší bratr – který mimochodem nikdy v existenci skřítka nevěřil – a mohl tak se mnou u rodičů bydlet i přítel. Tomu už jsem o skřítkovi dávno řekla, bral to ale jako moji legendu z dětství.

Abych se přiznala, já sama jsem si občas nebyla jistá, jestli se mi to nezdálo. A babičky už jsem se zeptat nemohla, zemřela dřív, než jsem dostudovala.

Ani požár, ani povodeň

Jedné letní noci mě probudil velký rozruch. Dům našich sousedů zachvátil rozsáhlý požár. Hrozilo, že se přenese i k nám. Já s matkou jsme narychlo sbalily nejnutnější věci, zatímco otec s mým přítelem šli pomáhat s hašením.

Byli jsme připraveni na blížící se nebezpečí. A právě tehdy jsem domácího skřítka viděla podruhé. Stál na střeše a díval se dolů, jako by se mě snažil uklidnit. Když jsem ho chtěla ukázat matce, zmizel.

Všechno dobře dopadlo, náš dům nakonec ohrožen nebyl a u sousedů se požár obešel bez zranění a se ztrátou, kterou uhradila pojišťovna. Čas utíkal a já jsem za tu dobu viděla skřítka ještě několikrát.

Nikdy už jsem se o něm nikomu nezmiňovala, tušila jsem, že se z nějakého důvodu ukazuje pouze mě, a to jen v době, kdy se objevila nějaká hrozba. Když byla lokální povodeň a rozvodnila se říčka, voda se zastavila před našimi vraty. A když ve vesnici vypukla epidemie chřipky, zůstali jsme jako jediní zdraví.

Byla to pomsta?

Z rodného domu jsem se po čase odstěhovala – přítele jsem si totiž vzala a odešli jsme za výhodnější prací do Prahy. Do vesnice už jsem se z hlavního města tak často nedostala. Po deseti letech mi v krátké době zemřeli oba rodiče. Rodný dům osiřel.

Jak já, tak bratr jsme už zapustili kořeny jinde a rozhodli jsme se ho proto prodat. Kupec se kupodivu rychle našel. Během několika víkendů jsme svůj bývalý domov rychle vyklidili a rozloučili se s ním.

Já jsem přitom samozřejmě myslela na skřítka, který ten dům tak dlouho hlídal a měla jsem slzy v očích. Při posledním pohledu před odjezdem se mi zdálo, že jsem ho spatřila za oknem na půdě. To, co se dělo potom, vím jenom z druhé ruky.

Nový majitel dům v podstatě zboural a na jeho místě postavil poměrně nevkusnou vilu, která zohyzďovala krajinu. Moc dlouho si jí neužil, rok nato se zabil v autě, když nedal přednost v jízdě.

Vilu pak dlouho nabízela realitní kancelář na prodej, ale než se někdo našel, jedné noci vyhořela. Nemám pro to žádné důkazy, ale sama pro sebe věřím, že za tím byl ten domácí skřítek – podle mě se mstil za to, že mu vzali jeho „domov“.

To už jsou ale jenom moje domněnky. Jedno vím ovšem jistě: že jsem ho doopravdy několikrát viděla!

Jana B., (44), Praha