Dcera měla věštecký sen, který jsem podcenila. Ten den jsem neměla vycházet z domu. Auto bylo na odpis a já jen o vlásek unikla smrti.

Protože mám poměrně bohatý šatník a mám ráda změnu, rozhodla jsem se prodat jednu ze svých kožených bund. Připadalo mi, že je již okoukaná a že by to chtělo něco zajímavějšího. A tak jsem si smluvila schůzku s jistou zájemkyní.

Manžel byl silně proti, bunda je prý jako nová, slušivá, pořád originální apod. A navíc mi ji koupil on. Osudového rána hned po probuzení mi dcera, snad pro radost, snad neúmyslně povídá: „Mami, dnes je den, jako by ses znovu narodila. Mně se o tobě totiž zdálo…“

Podcenila jsem vizi

Nikdy jsem nějakým předtuchám nepřikládala váhu.A tak jsem tu větu přešla bez povšimnutí, jen jsem se zasmála. Den začínal jako každý jiný, až se přiblížila hodina, kdy mě očekávala kousek od domu zájemkyně o mou bundu.

Hodila jsem ji do tašky, vzala auto a stavěla se ještě v nákupním středisku.Měla jsem nejasný pocit viny, že se bundy zbavuju. Snad proto, že jsem ji prodávala proti manželově vůli, nebo jsem prostě nebyla ve své kůži.

Na parkovišti bylo všechno v pořádku, žádné škrábance na autě.Díky úpravám silnice jsem vyrazila čtyřicítkou. Myslela jsem na blížící se obměnu šatníku a zároveň jsem v mysli hledala výmluvu pro muže.

Smrt mě těsně minula

Jak jsem byla zamyšlená, tak jsem při odbočování nedala přednost.Ospravedlňovat se, že jsem protijedoucí auto neviděla, nemá samozřejmě smysl, ale skutečně jsem ho v tu chvíli nevnímala.

V křižovatce jsme se ťukli, protože jsem jela pomalu a ten dotyčný také, nic hrozného se nestalo.Vyběhla jsem z auta, jako by mě něco z něho vymrštilo.

Byl to jen zlomek vteřiny, kdy do mého auta, přesně ve chvíli, kdy jsem z něho vyskočila, narazilo auto zezadu. Trvalo to jen setinu sekundy, než tři auta odehrála své role, a to moje, můj mazlíček, moje třetí dítě, najednou nebylo.

Vlastně bylo, ale zmáčknuté jako harmonika. Kdybych v něm bývala seděla, byla bych nejspíš mrtvá nebo těžce zraněnou mě převáželi do nemocnice. Jeden z kolemjdoucích, kteří přiběhli, mi řekl:

„Děkujte bohu, dneska jste se podruhé narodila!“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na dceřina slova a na bundu, kterou mi manžel zakázal prodat.Když bylo po všem, a mého drahouška odtáhli do šrotu, šla jsem pomalu ulicí a přemýšlela o životě.

Moje nohy samy mířily do kostela. Najednou jsem stála před ním. Byl otevřený, usedla jsem na jednu z lavic a děkovala bohu, že se mi nic nestalo.Od té doby slavím ještě jedny narozeniny – v ten den a hodinu a minutu, kdy se tohle stalo.

Simona (43), Žatec .