Nikdy jsem se příliš nezamýšlel nad tím, jak důležité je být zdravý. Považoval jsem to za běžnou součást života, dokud jsem sám neřešil závažné zdravotní problémy.

Všude, kde se objeví nákaza meningokoka, musí jít vše stranou! Je to velmi závažné bakteriální onemocnění, které vás poznamená na celý život, pokud to vůbec přežijete. Já jsem byl jedním z přeživších, kterému nemoc sice vážně poškodila zdraví, ale přežil jsem.

Byl jsem relativně mladý a myslel jsem, že se s tím nikdy nenaučím žít. Čas však ukázal, že život je cennější a dá se žít, i když vám něco chybí. Můžete zažít spoustu nových naplňujících okamžiků a vidíte věci, které jste do té doby neviděli!.

Bakterie zaútočila

Začalo to jako chřipka, bolelo mi v krku a snad celé tělo. V podvečer mi vystoupala teplota skoro na čtyřicet stupňů Celsia. Přidala se ukrutná bolest hlavy a zvracení. Vadilo mi světlo a vyrazila mi po těle vyrážka.

Po odpolední směně k nám přišla sousedka, která je zdravotní sestřičkou. Vzala mi polštář a natáhla mi nohy. Ohnula mi hlavu a zatlačila bradu směrem k hrudníku. Hodně to bolelo a pokrčil jsem nohy v kolenou. Okamžitě volala rychlou lékařskou pomoc.

Bez velkého zaváhání řekla, že vše napovídá meningokokové sepsi, kterou způsobuje zákeřná bakterie. Sice jsem byl za věkovou hranicí, kdy nejčastěji bakterie napadá organizmus, ale přesto se tato krutá diagnóza potvrdila.

Už v sanitce jsem upadl do bezvědomí a probral se až za několik týdnů. Zvýšená srážlivost krve, způsobila, že se mi ucpali drobné cévky a nedokrvené prsty u nohy mi odumřely. Ruce i tělo jsem měl samou vyrážku a slitých modřin.

Měl jsem velké štěstí

Když jsem se probral k životu, začal jsem si uvědomovat, že jsem měl veliké štěstí, když jsem přišel jen o prsty na jedné noze a druhá byla méně funkční, i když mám významně porušenou její citlivost a některé dny bez francouzských holí toho moc neujdu.

Mám i poškozený zrak, mám potíže se sluchem, musím také navštěvovat kardiologii, ale to spíše z preventivních důvodů. Občas mne sužují migrény, nedokážu se soustředit jako dřív, ale už jsem si zvykl a moje rodina také a díky ní vedu plnohodnotný život.

Nepříjemné je takovéto běhání po úřadech a připadáte si jako simulant, jako ten nejposlednější z nejposlednějších, ale to vás nesní odradit.

Připadlo mi to spíše, že to mělo vést k tomu, abych svoji žádost o invalidní důchod stáhl, a kdybych nevěděl o příspěvku na péči, tak by to bylo správné, protože ta moje „zkušební komise“ mi navodila pocit, že okrádám stát.

Jsem vděčný za zázemí, které mi vytváří moji blízcí. Jsem vděčný za druhou šanci, kterou jsem dostal, ale jsem také poučen, že nejen v nouzi, ale i v nemoci poznáte opravdové přátele!

Petr, 44 let, Olomouc.