Dlouhé roky jsem byla pro kolegy oporou, a jen máloco ve firmě beze mě fungovalo. Když ale přišla nová kolegyně a všichni uvěřili jejím pomluvám.

Je mi padesát a myslela jsem si, že v práci už mě nic nepřekvapí. Po dvaceti letech ve stejné firmě jsem znala každého.

Věděla jsem, kde co leží, kdo co potřebuje, jak se vyjednávají zakázky i jak zvládnout protivného šéfa bez toho, abych mu bouchla dveřmi. Všichni mi říkali „ta spolehlivá Marta“. Ale jednoho dne se všechno obrátilo.

Najednou jsem neměla žádné slovo

Přišla nová kolegyně, mladá, ambiciózní, sebevědomá. Ze začátku jsme si sedly. Pomáhala jsem jí, vysvětlovala, přeposílala podklady. Jenže pak začaly nenápadné šťouchance.

„Marta je trochu stará škola,“ říkala se smíchem u kafe. A pomalu, ale jistě, se kolem mě začal tvořit ledový kruh. Kolegové, se kterými jsem roky vtipkovala, byli najednou zdrženliví. Můj názor jako by přestal mít váhu.

Sama jsem to vzdala a odešla

Přestávali mě zvát na schůzky, informace ke mně přicházely pozdě, a když jsem něco připomněla, slyšela jsem jen: „To už máme vyřešené.“ A já, která tam byla skoro od začátku, jsem se cítila jako vetřelec.

Nakonec jsem to vzdala a dala výpověď. „Myslím, že už tu pro mě není místo,“ řekla jsem tiše ale rozhodně. Nikdo mě nezastavil.

Odešla jsem a začala pracovat v malém rodinném podniku jedné známé. Bylo to jiné, víc osobní, míň stresu, víc respektu. A právě tehdy mi začaly chodit první zprávy od bývalých kolegů.

Když zjistily pravdu, bylo už pozdě

Stěžovali si na to, že se jim hroutí výběrová řízení, že nikdo neví, jak jsem to měla nastavené, a zda bych jim neposlala mé šablony a informace. A pak volal šéf. Osobně.

„Marto, udělali jsme chybu. Chceme tě zpátky. Chybíš nám. Tady to bez tebe skřípe.“ Musím uznat, že to byl zvláštní pocit, takové tiché zadostiučinění.

Ne, nevrátila jsem se, ale řekla jsem, že děkuji a vážím si toho. A v duchu jsem si řekla, že teprve když odejdeme, lidi zjistí, co jsme pro ně znamenali.

Pavlína M., 50 let, Plzeň