Karel nebyl nikdy zvlášť výřečný. Zábavu u stolu jsem většinou obstarávala já, tedy když jsme si někam vyrazili my dva. Ale poslední dobou je jeho mlčení na pováženou. Chci od něj pryč, děsí mě to.

Znám Karla z práce. Býval to solidní pan doktor, právník. On je solidní doteď, copak o to, ale teď už by ani nemusel, když jsme oba v důchodu a Karel se může věnovat svým zálibám a na to, jak se má chovat před klienty, se může tedy, s prominutím, vykašlat.

Ten můj chlap najednou na prahu sedmdesátky přestal mluvit. Nedostanu z něj slovo. Když se ho na něco ptám, tak jen zabručí a ta odpověď může vypadat jako „ano“, nebo „ne“, nebo něco taky úplně jiného a já se raději podruhé ani neptám.

Poslední dobou se už neptám ani poprvé, nemá to cenu. Jen mu třeba řeknu: „Karle, máš na stole guláš.“ nebo: „Vezmi si čepici, je tam vítr, ať ti nenafouká do uší!“

Je hluchý?

O jeho uši mám totiž obavy, napadlo mě, že prostě najednou přestal slyšet. Ale to by pak ani nebručel, když se ho ptám… Je to s takovým člověkem docela otrava, vám tedy řeknu.

Jasně, máme televizi, takže si pustím seriál a koukám a po očku sleduju, co na to manžel. Sedí a civí. Povídám: „Ta Burešová, to bude nějaká potvora, co?“ A vedle se ozve: „Uhm“. To je nějaká odpověď?

Člověk prožívá s postavami jejich příběhy a chce sdílet to jejich trápení i se svým blízkým člověkem a ten blízký člověk jako by snad ani nebyl blízký a ani vedle neseděl.

Už ani nepřepíná

On je snad duchem nepřítomný. Tuhle jsem v televizi našla fotbal a schválně ho tam nechala. Chvíli, pět minut. Koukám po očku na něj, co bude dělat. Nikdy totiž na fotbal nekoukal, na tom jsme se dohodli, protože fotbal nemám ráda.

Jak se tam ti chlapci tak surově okopávají, to je přece hnusné. No a koukám a on nic, tupě zírá, Slavie neslavie, Sparta nesparta… On ten můj už ani nepřepíná, nic ho nezajímá, akorát se zavírá do dílny a pořád tam rovná ty svoje šroubky.

Nic nedělá, jen přerovnává nářadí, už tam má větší pořádek než já v příborníku, ale že by něco vyrobil, k tomu se nějak nemá.

To má být život, s takovým nekňubou? Půjdu s ním asi k psychologovi, ale nejdřív jsem to řekla Mařce. Mařka uklízela na národním výboru, takže zná ty příběhy lidí, co tam chodili na sociálku a tak.

Říkala, že chlap, co nemluví, je docela normální společenský jev. Takhle přesně to říkala.

Odstrašující

případ

Ona Mařka pochytila takovou tu úřední mluvu. A že prý tam měli jednou případ, kdy řešili sousedské spory a ten jeden spor spočíval v tom, že od sousedů šel po celém činžovním domě řev, jak křičela ženská na svého chlapa, který, jak se zdálo, dělal hluchého. Jenomže sousedi slyšeli dobře a ten řev jim vadil.

Tak to dali na národní výbor. No a paní, když si ji tam pozvali, se rozpovídala, že co má ona chudák za život, ten její je jak zařezaný a za boží den neřekne ani popel.

Ti úředníci si ho pak tedy dokonce předvolali a mluvili mu do duše, tak jako lidsky, že ať manželce taky občas řekne, třeba že je venku hezky, nebo tak. A on prý asi po půl hodině řekl: „Jo.“ Všichni, co byli v kanceláři, to slyšeli a měli radost.

Ty úřednice tenkrát šly prý domů s pocitem dobře vykonané práce a na to se tenkrát hledělo, aby měl každý pocit z dobře vykonané práce.

Jenomže uplynulo čtrnáct dní a na ten odbor prý jednou takhle před obědem přiběhla zespoda Krajinová z matriky, oči vyvalené a povídá:

„Ta Julišová toho svýho sekla sekáčkem, odvezli ho do nemocnice, usekla mu ucho!“ To měly hned ženské v kanceláři oči navrch hlavy.

Poslaly jednu, ať se jde jako za sociálku optat, co bylo příčinou rozkolu a manželské téměř tragédie. Ona potkala Julišovou v nemocnici, ubrečenou.

Když se jí ptala, plakala znovu a řekla, že neví, co to do ní vjelo, ale že jak ten její pořád a pořád nemluvil, tak to jako vždycky brala na sebe sama a včera večer prý vyprávěla, vzpomínala, jak to bylo krásné, když jí nosil kytičky a když se drželi za ruce a také jí nosil občas dárek, kdysi jí dal i prstýnek k výročí, ale to už je hrozně dlouho…

A tak pořád prý celý večer povídala, dávala přitom velký pozor, aby nezačala zase křičet a vzpomínala na tu romantiku oči skoro zvlhlé, ale to bylo spíš z té pažitky ze zahrádky, co tak čerstvě čpěla do nosu, jak ji krájela, štípala skoro jako cibule a pak se na chvíli odmlčela, podívala se na něj, jak tam tak seděl a on se na ni podíval a řekl:

„To je dneska hezky!“ A Julišová měla zrovna ten sekáček v ruce, což byla smůla. Štěstí bylo, že se netrefila úplně. A pak mu držela utěrku na uchu a druhou rukou telefonovala.

K tragédii krůček

Takže jestli by tohle naše soužití mělo skončit podobně jako u Julišů, tak to raději odejdu. Nejdřív to zkusím s tím psychologem. Nebo by byl spíš potřeba psychiatr? Možná se Karel zbláznil. Možná se urazil, možná má deprese, možná ho něco trápí.

To je jedno. Ať je to co je to, z tohohle se taky brzo můžu zbláznit já. Opravdu, tady je k tragédii jenom krůček. Kdo nikdy neslyšel mlčet chlapa zarytě hodiny, měsíce a roky, ten nepochopí. Takhle jsem si tedy to naše stáří, ten podzim života, nepředstavovala.

Marta (68), Mladá Boleslav