Už nikdy jsem ho nechtěla potkat. Toho původce všeho zla a neštěstí, které mě v životě potkalo. Vše ale bylo nakonec jinak. Jako kdyby mě osud chtěl zkoušet, co vydržím.

Dnes by bylo Adamovi čtyřicet. Snažím se představit si, jak by vypadal. Měl by už prořídlé vlasy, nebo dokonce první šediny. Určitě by byl štíhlý, vždy si na svá kila dával pozor.

Jakou ženu by si byl nakonec vybral. Tu věčně rozesmátou zrzku, co k nám jezdívala na chalupu? Nebo Adélku od nás z domu, která ho tajně milovala od dětství? Už bych asi také byla babička. Jenže k tomu nikdy nedojde.

Vypadal vážně moc dobře

Milan, můj bývalý manžel, mě kdysi okouzlil svým šarmem i svým vypracovaným tělem. Tehdy mi nevadilo, že je v armádě. Když si oblékl uniformu, byl velmi sexy. Chodili jsme spolu přes rok a pak jsme se rozhodli, že se vezmeme. I když jsme chtěli mít více dětí, dlouho se nám žádné nedařilo.

Konečně mám kluka!

Když se nám pak přece jen, po delší době, narodil Adam, byl manžel nadšený. Mít v rodině „chlapa“ byl jeho sen. Netušila jsem, že už tehdy, když držel to bezbranné miminko v náručí, se mu v hlavě usídlil šílený plán. Plán, jak udělat z kluka tvrdého supermana, dokonalého vojáka.

Adámek se snažil

Syn rostl a Milan nasadil tvrdou výchovu. Byla to vojna jako řemen. Doopravdy. Kluk musel cvičit, sportovat, dodržovat striktně režim. Když něco nevyšlo, jak mělo, přišly na řadu facky a další fyzické tresty. Neměla jsem šanci to zastavit.

Nebo možná měla, ale byla jsem příliš zbabělá. Manžel dokázal být opravdu tvrdý a já i Adam jsme se ho dost báli.

Jen samé ponižování

Můj syn byl nadaný student. Ze všeho nejvíc ho bavila biologie. Snil o tom, jak bude jednou zkoumat v laboratoři, jak se mu podaří vynalézt nějaký nový lék. Já si to dokázala představit.

Ale Milan se Adamovi jen vysmíval, že je fantasta. Dokázal ho zesměšňovat a ponižovat i před Adamovou slečnou, kterou si přivedl k nám na chalupu. Shazoval ho i před našimi známými i docela cizími lidmi.

Byl to jeho projekt

Snažila jsem se s Milanem promluvit, dohodnout se, ať z té své drezury trochu povolí. Ať nechá Adama aspoň volně dýchat a radovat se ze života. Bylo to zcela marné. Milan, průměrný řadový voják, si usmyslel, že jeho syn bude supervoják.

Právě Adam zachrání čest naší rodiny. A Adam neměl dost síly, aby tomu vzdoroval. Po maturitě otec Adama přinutil, aby podal přihlášku na vojenskou školu.

Malý pokus o vzpouru

Adam si ovšem tajně podal přihlášku i na přírodovědeckou fakultu v městě na druhém konci republiky. Že ho tam přijali, nikomu, ani mně, neřekl. A jednoho dne zmizel. Milan zuřil. Rozhodil však sítě svých známých a Adama našel.

Vytáhl ho z vysokoškolských kolejí a přinutil svými osvědčenými metodami, aby nastoupil do armády. A tehdy nastal ten zlom, kdy Adam rezignoval a stáhl se do sebe. Manžel měl konečně, co chtěl, a doma nastalo příměří.

Nebylo to nic pro něj

Adam byl chytrý a také zdatný sportovec, proto i mezi vojáky celkem vynikal. Nebyl ale šťastný. Plnil si své povinnosti, aby byl doma klid. A snad doufal, že se jednou stane zázrak a on se toho břemene zbaví. Místo toho byl povýšen a dostal se do speciální jednotky.

Milan jen zářil. Konečně začal být na syna pyšný a přestal ho ponižovat a zesměšňovat. Tedy jen na veřejnosti, kde se s ním chlubil. Ale i tak to byl pokrok.

Nechtěla jsem ho pustit

Když Adama vybrali do zahraniční mise, nechtěla jsem ho pustit. Strašně jsme se tehdy pohádali s Milanem. Jenže tentokrát se proti mně postavil i Adam. Snad ho lákala vidina, že bude někde daleko, bez věčného dohledu svého despotického otce. Nastoupil tedy na intenzivní výcvik.

Nešťastný pád

Týden před odjezdem při výcviku měl Adam ošklivý pád. Zprvu to nevypadalo až tak fatálně. Bohužel poranění míchy nakonec znamenalo, že Adam skončil na vozíku. Byla to strašná rána. Pro něj i pro nás. Na rozdíl ode mne se ale můj manžel nesnažil syna nějak podpořit.

Pro něj to byl najednou mrzák, se kterým už nemá smysl pracovat na jeho projektu supervojáka. A Adam to opovržení dobře cítil. Stáhl se do sebe a odmítal s námi komunikovat. Otec ho k tomu ani nepřemlouval. Ale já jsem s ním moc chtěla mluvit.

Konec všemu

V takové dusné atmosféře jsme žili necelý rok. Jednohodne přiběhli sousedé, že náš syn je mrtvý.  V parku před naším domem se zastřelil. To byl konec všeho a všemu.

Odešla jsem od Milana, podala žádost o rozvod a po pohřbu syna se zapřisáhla, že už ho nechci v životě vidět.

Byla jsem totálně vyřízená a pronásledoval mě pocit viny, že jsem nechala Milana, aby tak našeho syna týral. Měla jsem zakročit a Adama bránit.

Nenadálé setkání

Už je to patnáct let, co nás Adam opustil. Milana jsem od té doby neviděla. A ve shrbené, hubené postavě, která stála nad hrobem syna, bych ho byla vůbec nepoznala. Místo onoho tvrdého despoty tam stál naprosto zlomený člověk.

Když mě uviděl, lekl se a pak se mu začaly řinout slzy po tvářích. Byl to úplně někdo jiný, než koho jsem znala. Dokonce jsem se přistihla, že mi ho je docela líto.

Už se neobviňujeme

A tehdy na tom hřbitově jsem konečně pochopila, že nemá smysl se dál obviňovat, ani sebe navzájem. Co se stalo, stalo se a nejde to vzít zpátky. A každý z nás se s tím musí vypořádat po svém. Kamarádi z nás už nikdy určitě nebudou. Ale to, že jsme si nad hrobem syna dokázali podat ruku, považuju za úspěch.

Pavla U. (70), Vysočina