Po nešťastné události už to nebyla stejná dívka jako předtím.

Vím, že teď posíláte spíš příběhy o tom, jak se život mění, ale já vám chci poslat příběh o tom, jak se život vrátil – ne ve skutečnosti, ale ve vzpomínce. Celý život žiju v Praze, ale moje dětství je spojené s jedním malým domkem u rybníka v jižních Čechách.

Ten dům už dávno nepatří nám. Prodali jsme ho, když mi bylo sedmnáct. Po smrti mého tatínka, který ho postavil vlastníma rukama, už tam maminka nechtěla být.

Bylo to pro ni příliš bolestivé. Bylo to dávno, ale na ten dům jsem nikdy nezapomněla.V tom domě se odehrál můj nejkrásnější, ale také nejsmutnější moment.

Z nehody si odnesla jizvu

Bylo mi tehdy asi deset. Měla jsem starší sestru, Helenu. Helena byla moje všechno. Byla o pět let starší, nádherná, chytrá, a i když jsme se občas hádaly, byla mým vzorem. Nosila šaty, které šila naše maminka, a voněla levandulovým mýdlem.

Vždycky mi v létě četla u rybníka, a když jsem plakala, že jsem si odřela koleno, přinesla mi z kuchyně čaj s medem a řekla, ať se nebojím, že se všechno zahojí. Jenže pak přišlo léto, které všechno změnilo. Helena měla autonehodu.

Stačila chvilka nepozornosti, když jela na kole od kamarádky. Zůstala v nemocnici dlouho a když se vrátila, už to nebyla ta Helena jako předtím. Byla tišší, kulhala a na levé straně obličeje měla jizvu, kterou si neustále zakrývala vlasy.

Už nechodila k rybníku a nechtěla nosit šaty. Ona, která vždycky zářila, se schovala. A já, malá, jsem to nechápala. Ptala jsem se jí, proč už nechce číst pohádky. Ona jen pokrčila rameny, že na to už nemá náladu.

Vrátila jsem jí úsměv

Jednoho slunného odpoledne jsem našla sestru v zahradě. Seděla pod jabloní, kde jsme měly naši houpací síť. V ruce držela malý, starý hřebínek, který jsem jí kdysi darovala k Vánocům. Tiše plakala. Přistoupila jsem k ní a zeptala se jí, proč pláče.

Neodpověděla, jen si sáhla na jizvu a odvrátila tvář. A v tu chvíli jsem věděla, co musím udělat. Vzpomněla jsem si na naši oblíbenou pohádku o statečné princezně, která se nebála čarodějnice.

Obešla jsem ji, sedla jsem si k ní čelem a udělala něco, za co jsem se tehdy styděla, ale co mi přišlo správné. Sáhla jsem si na své pravé tváři na místo, kde měla Helena jizvu, a řekla jsem sestře, že je to je nčára a že ji mám ráda.

A usmála jsem se. Helena se na mě podívala. Pak se rozesmála takovým podivným, hořkým smíchem. Objala mě tak silně, až mi to vyrazilo dech. A poprvé od nehody si stáhla vlasy z tváře.

Ten moment – to tiché objetí pod jabloní – to bylo naše malé tajemství. Už nikdy jsme o tom nemluvily. Ale od té doby se Helena začala pomalu vracet.

Vím, že to byla ona

Proč Vám to píšu teď? Před několika týdny jsem procházela kolem starožitnictví na Malé Straně. Byly tam venku vystavené harampádí a mezi nimi, v prachovém rámečku, visel malý, akvarelový obrázek.

Byl na něm dům u rybníka a pod jabloní dvě malé dívky. Ztuhla jsem. Kdo to namaloval? Kdo to tam nechal? Vstoupila jsem dovnitř a koupila ten obrázek. Pan starožitník se usmál a řekl, že je to pěkná práce.

Malovala to nějaká amatérská malířkaa z jižních Čech, před lety. Prý ten obraz byl její poslední vzpomínkou na dětství. Pochopila jsem to hned. Byla to Helena. Ten dům si po letech namalovala a obraz pak prodala starožitníkovi.

Dnes ten obrázek visí u mě v obýváku. Vždy, když se na něj podívám, vzpomenu si na to odpoledne. Na bolest, na jizvu, a na to, že někdy stačí jedno prosté gesto, aby se člověk mohl zahojit.

I po padesáti letech ta vzpomínka bolí, ale zároveň hřeje. Život nám sice Helenu vzal, ale ta vzpomínka na naše sesterské pouto mi zůstala.

Kamila N. (60), Praha