Třídních srazů jsem se nikdy neúčastnila. Měla jsem pořád napilno, kvůli manželovi a třem dětem mi na něco takového snad ani nezbýval čas. Až jednou se vše změnilo.

Péče o rodinu mě vždy naplňovala, takže mi sedánky s bývalými spolužačkami vlastně ani nechyběly. Jenže pak děti vylétly z hnízda, manžel vážně onemocněl, a ještě mi nebylo ani padesát let, a už jsem byla vdova.

Práce mi nepřinášela žádnou radost

Dům, který jsme s Karlem kdysi budovali vlastníma rukama, byl najednou až k uzoufání prázdný. A já jsem bohužel zjistila, že kromě práce nemám vlastně vůbec nic. A ani ta mi už nepřinášela žádnou radost.

Jako zdravotní sestra jsem den co den pomáhala cizím lidem, ale svému milovanému Kájovi jsem pomoci nemohla. Odešel tak rychle, že jsem ani neměla čas se na jeho smrt nějak připravit.

Navíc jsem díky svému vzdělání i praxi moc dobře věděla, že nemá šanci na uzdravení. Než jsem se s jeho diagnózou srovnala, byl na druhém břehu.

Řeči o tom, že se na mě teď kouká z nebe, mi nijak nepomáhaly. K čemu mi bylo vědomí, že už se netrápí, když já jsem tu zůstala úplně sama.

Utápěla jsem se ve smutku

Ano, děti za mnou sice jezdily, jenže já se mučila vzpomínkami a nedala na jejich rady. Nechtěla jsem chodit mezi lidi, scházet se s kamarádkami nebo cestovat.

Chtěla jsem truchlit a vůbec jsem si nepřipouštěla, že venku dál každý den vychází i zapadá slunce. Svět se zkrátka pořád točil, jenže já u toho nechtěla být. Stýskalo se mi po Karlovi tak moc, že mě to až fyzicky bolelo.

Nechtělo se mi žít, a kdyby tu nebyl Monty, náš úžasný pes, už jsem to snad dávno zabalila. Jedině kvůli němu jsem táno vstávala a šla s ním ven. Pak do práce a večer zase domů, kde na mě Monty čekal a díval se na mě těma svýma krásnýma smutnýma očima.

Znovu jsem ho vzala na procházku, pak domů a tak to šlo den za dnem, týden za týdnem, dokud jsem na jedné z našich vycházek nepotkala Boženku, svou spolužačku ze základky.

Daly jsme se do řeči, slovo dalo slovo a už na další den jsme si naplánovaly setkání v kavárně. Musím uznat, že jsem se na naši schůzku docela těšila.

Po dlouhé době jsem se hezky upravila, oblékla jsem si kostýmek, co jsem si koupila krátce před tím, než Kája onemocněl, a vyrazila do města.

Nemůžu nic ztratit

Boženka už na mě v kavárně čekala. Jak jsem se na ni koukala, zdálo se mi, jako by těch třicet uplynulých let snad ani nebylo. Měla stále svůj kouzelný úsměv a veselé oči.

Ty posmutněly jen na malý okamžik, když mi vyprávěla o svém milovaném manželovi, který před několika lety zahynul při autonehodě.

Rychle se ale vrátila k veselému tónu řeči a podrobně mi líčila, jak o víkendech chodí s partou přátel po horách, a dokonce se vídá s některými spolužačkami z „naší třídy“.

Nu, a na příští měsíc naplánovaly sraz, na který mě tímto pochopitelně zve. Nejprve jsem chtěla pozvání odmítnout, pak se mi ale vše rozleželo v hlavě. Vždyť přece nemůžu nic ztratit.

Měla jsem trochu obavy

Pod Boženčiným vedením jsem si po letech došla na kosmetiku a ke kadeřnici, poprvé v životě si nechala udělat krásné gelové nehty, a dokonce jsem si koupila novou blůzku a docela šmrncovní kalhoty.

V onen osudný den jsem byla připravená znovu spatřit všechny své bývalé spolužačky a spolužáky. „Jací asi budou a jak moc se změnili?“ ptala jsem se sama sebe.

Přiznávám, měla jsem z našeho setkání po letech trochu obavy, ty mě ale opustily hned, jak jsem „ty kluky a holky“ spatřila.

Ano, někteří měli šediny a většině z nich přibyly vrásky a nějaká ta kila, ale okamžitě jsem je všechny poznala. A hned jsme také navázali tam, kde jsme před tolika lety přestali.

Vyšlápli jsme si na Sněžku

Znovu jsme si oživili dávné historky, zavzpomínali na naše učitele, a dokonce jsme se domluvili, že se budeme vídat častěji. Navíc nezůstalo jen u planých slibů, jak tomu v podobných případech bývá.

Už za další měsíc se nás dalo dohromady skoro dvacet a společně jsme si vyšlápli na Sněžku. Za další měsíc nás pak pár jelo na hory, a kdo měl, vzal s sebou své drahé polovičky, a někteří dokonce i vnoučata.

Je zvláštní, že se nám všechna ta setkání tak povedla a že v nich vlastně pokračujeme stále. Jsem vděčná za to, že se z mých dávných spolužáků stali přátelé, s kterými tak ráda trávím svůj čas. Můj život to nesmírně obohatilo a dodalo mu to úplně nový rozměr.

Už znovu mě těší život a raduji se z každého nového dne. A za to všechno vděčím jen Božence a srazu spolužáků, na který mě vytáhla, i když se mi tehdy vlastně vůbec nechtělo.

Jiřina F., 53 let, Žďár n. S.