Když jsem si myslela, že pro mě všechno krásné skončilo, osud mi přichystal nový začátek. Stal se zázrak a já vstoupila po druhé do stejné řeky.
„Co si tu bez tebe sama počnu?“ vyčítala jsem v duchu zesnulému manželovi. „V pětačtyřiceti ze mě udělat vdovu?“ dusila jsem se žalem. Pravicí mi potřásal zástup známých a kolegů, které jsem pro slzy nevnímala.
„Upřímnou soustrast,“ ucítila jsem pevný stisk velké ruky a skrz vlhký závoj řas jsem se podívala vzhůru. Zatočila se mi hlava. Richard, za kterým se právě v krematoriu zatáhla těžká opona, stál přede mnou živý. Myslela jsem, že mám halucinace.
„Jmenuju se Hynek,“ představil se mi mužův dvojník. „Váš manžel byl můj otec,“ vypadlo z něj. Rozklepaly se mi ruce. „Pro mě to bylo také překvapení. Sám to vím teprve pár měsíců“, hlesl omluvně. – Fascinovaně jsem se dívala do Hynkových očí.
– „A kdy mi to chtěl říct?“ rozplakala jsem se. Můj ‚pan Dokonalý‘ měl přede mnou takovou tajnost? Ta podoba mi vyrazila dech.
Muž mě pronásledoval
Doma pod sprchou jsem se snažila smýt šok z tohoto naprosto nečekaného poznání. S Richardem jsme děti mít nemohli, vím, že ho to mrzelo. Bylo to to jediné, co nám doopravdy chybělo.
„Tak já mám nevlastního syna,“ vyslovila jsem nahlas, když mi studená voda trochu zchladila emoce. „No syna?“ počítala jsem v duchu stále dokola. „Hynek se narodil, když bylo Richardovi dvacet, to mně bylo pět.
Je tedy ‚jen‘ o pět let mladší než já.“ V noci jsem usínala s bolestným prázdnem vedle sebe. Richardovu podobu‘, která se vždy vynořila ze sna, jsem zaháněla, ale marně. Budila jsem se s otázkou, jestli tím mužem v mém snu je Richard nebo jeho syn Hynek?
Styděla jsem se za tu hříšnou myšlenku. Za několik dní mi Hynek zavolal a chtěl o svém otci vědět co nejvíc. „Jaký byl? Co ho bavilo? Co nesnášel?“ chrlil na mě otázky.
Rychle jsem poznala, že to nebyla jen podoba, co ty dva muže tolik spojovalo, ale i zájmy, slova a gesta. A dokonce byl vyučený ve stejném oboru jako manžel! Tak k nám nakonec nastoupil do firmy. Když se představoval, byli kolegové stejně zaskočeni, jako já. V šoku z té podoby.
Stala jsem se maminkou
Asi měsíc po našem seznámení přede mnou odkryl další velkou neznámou. „Mám dceru. Bude jí deset a po rozvodu ji soud přiřkl do mojí péče.“ Netušil, že tím v mých očích stoupl. A tak jsem rok a půl po Richardově pohřbu měla druhou svatbu.
Teď jsem ta starší – i když jen maličko – já. Ve svých sedmačtyřiceti letech mám konečně dítě! Hynkovu dceru Kačenku. Jsem její maminka i babička zároveň. „Jak ti mám teď říkat?“ smála se po obřadu Kačka.
„Holky mají doma maminky nebo ‚macešky‘, ale ty jsi i…“ – „Já ti dám babičku!“ pohrozila jsem jí. – „Dobře, budeš tedy ‚maminka‘,“ rozesmála se a už mi to zůstalo. Někdy se v noci probudím a než se úplně proberu, chviličku zaváhám, kdo to vedle mě leží.
Jestli otec nebo syn. Richard by byl na svého syna jistě hrdý, a pro mě v něm zůstal kus jeho samotného. Dnes jsme spolu už patnáct let a oba mí manželé se mi občas slévají v jednoho.
Někdy se musím zamyslet a chvíli přemýšlet, jestli jsem ten příběh zažila s Richardem nebo s Hynkem. Tak si jsou podobní vším,.
A jak půjde čas dál a já budu více a více stárnout a méně a méně si pamatovat, možná přijde chvíle, kdy bude v mých vzpomínkách už navždycky muž jen jeden jediný – pán Dokonalý, se kterým jsem prožila šťastný a dlouhý život.
Hanka (63), Praha
