Prožila jsem klinickou smrt a nahlédla jsem hluboko do své historie.

Patřila jsem k lidem, kteří neměli nejmenší důvody stěžovat si na nějaké zdravotní problémy. Neměla jsem nikdy zlomenou žádnou končetinu, nemusela jsem se podrobit žádné operaci. Nejspíš se mi to všechno sečetlo krátce po mých třiapadesátých narozeninách.

Musela jsem si zavola sanitku

Stalo se to v den, kdy jsem byla zrovna doma sama. Manžel byl služebně v zahraničí, dcera s přítelem na horách. Zničehonic se mi udělalo mdlo. Cítila jsem, že to není nějaký obyčejný nával do hlavy, jak se občas stává.

Najednou jsem celá hořela, měla jsem mžitky před očima a vnímala jsem prudké bodání ve vnitřnostech. Nejprve jsem se naivně domnívala, že když si na chvíli lehnu, samo to přestane. Nepřestalo.

Můj stav se s každou minutou zhoršoval a jediným řešením proto bylo zavolat záchrannou službu. Než přijela, byla jsem stále při vědomí, to jsem definitivně ztratila až v sanitce.

Co bylo pak, vím z vyprávění: v nemocnici mě okamžitě převezli na operační sál. Jednalo se o velmi akutní zánět slepého střeva. Operace byla složitá, protože nastaly další komplikace.

Myslela jsem si, že jsem zemřela

K vědomí jsem přišla divným způsobem. Zjistila jsem, že se dívám na sebe samotnou, jak ležím pod přístroji, obklopena lékařským týmem. V první chvíli jsem si pomyslela, že jsem asi už zemřela. Jak jinak bych se mohla z výšky dívat na sebe samotnou?

Cítila jsem úzkost, že se děje něco špatného. Hlavou mi probíhaly různé vzpomínky na celý můj dosavadní život. Bylo mi líto, že se nebudu moci rozloučit s manželem, s dcerou, s kamarádkami.

Potom nastala tma a já vnímala, jak sestupuji zpátky do svého těla. Viděla jsem, že projíždím úzkým tunelem a před sebou jsem spatřila zářivé světlo. V rychlé zkratce jsem jako film sledovala všechny důležité okamžiky svého života:

první den ve škole, přijímací zkoušky na střední školu, první pusa na prvním rande, svatba, narození dcery… Během pár vteřin se mi to promítlo až ke chvíli, kdy se mi v mém bytě udělalo špatně.

Byla jsem také šlechtičnou

Tím ale „promítání“ neskončilo. Začal jiný „film“ a v něm jsem vypadala jinak a žila jsem někde na odlehlé vesnici. Tvrdě jsem pracovala na poli, měla jsem mnoho sourozenců a později se provdala za jednoho sedláka.

Tomu jsem porodila sedm dětí, ale při narození posledního z nich jsem zemřela. Pochopila jsem, že jsem to byla také já, avšak v předchozím životě. Po tomto životním příběhu následovaly ještě dva další, v mnohem vzdálenější historii.

V jednom z nich jsem byla mladou dívkou, která zemřela předčasně na morovou nákazu, v druhém pak šlechtičnou na nějakém hradě. Současně s tím, jak jsem to vnímala, jsem neustále věděla, kým jsem v současném životě.

Svým způsobem mě to uklidnilo, protože jsem získala jistotu, že i když nyní zemřu, přijdu na svět znovu v jiné podobě. Pak nastala znovu tma. K vědomí jsem se probrala v nemocničním pokoji.

Rychle jsem pochopila, že všechno dobře dopadlo, přes veškeré komplikace. Z toho, co jsem prožila mezi životem a smrtí, jsem si ale všechno pamatovala. Svým blízkým jsem o tom ale neříkala, nechtěla jsem, aby se na mě dívali jako na blázna.

Chápu, že pro některé lidi jsou takové věci nepochopitelné. Všechno to mělo ještě dohru po dvou letech. Když jsme na dovolené projížděli jednou horskou vesničkou v Rakousku, neomylně jsem v ní poznala jedno místo z mých minulých životů!

Anna S., (58), České Budějovice