Loni v létě jsem měla úraz na kole. Hodně jsem se potloukla a utrpěla jsem otřes mozku, což mělo za následek krátkodobou ztrátu paměti. Během té doby se mi vybavily neuvěřitelné věci.

Nikdy jsem nevěřila na magii, převtělování duší nebo existenci minulých životů. Všechny tyto záležitosti ve mně vzbuzovaly pochyby a ironické poznámky. Po nehodě, která se mi přihodila loni v srpnu už ale vím, že by měl být člověk otevřený všem věcem.

Zážitek, který mi osud přichystal, mi totiž ukázal život a svět ve zcela novém světle.

Narozeninová oslava

Pracuji jako finanční poradkyně. Číslům, tabulkám a vzorcům jsem rozuměla odmalička. Naopak takové filozofii nebo psychologii jsem neporozuměla nikdy. Teorie velkých myslitelů mi byly vždycky spíše k smíchu.

Až do svých pětapadesátých narozenin jsem byla přesvědčená o tom, že žijeme jen jednou. Že náš život končí smrtí a pak nic víc už není. Své pětapadesátiny jsem slavila na horské chatě ve Vysokých Tatrách v okruhu svých báječných přátel.

Manžela jsem už neměla – zemřel před rokem na rakovinu, a syn Robert žije v zahraničí. Moji přátelé jsou ale skvělí lidé, takže mi to nevadilo. Těšila jsem se, jak společně popijeme a poklábosíme.

Vůbec mě tehdy nenapadlo, jak zásadně tato cesta na Slovensko změní a přehodnotí můj pohled na život…

Náhle přišel náraz

Už samotný příjezd na horskou chatu byl provázen zvláštními okolnostmi. Tenkrát jsem jim nevěnovala pozornost, dnes si ale myslím, že mě tak osud varoval před blížícím se nebezpečím.

Když jsme se ráno všichni sešli u snídaně, začala mi kamarádka Petra barvitě líčit, že se jí zdál strašlivý sen o tom, jak mám nehodu na kole. „Markéto, možná bys dnes na kolo vážně neměla nasedat,“ přidal se kamarád Hynek.

Cynicky jsem se zasmála a odpověděla něco v tom duchu, ať si tyhle báchorky a předtuchy strčí za klobouk. Po snídani jsem se převlékla do cyklistického dresu a na kolo jsem samozřejmě vyrazila. Ujela jsem asi kilometr, když jsem ucítila náraz do zadního kola.

Jen taktak jsem se na kole udržela. Zastavila jsem u krajnice a rozhlédla jsem se kolem. Široko daleko ale nikdo nebyl. Pokrčila jsem rameny a jela dál. Po chvíli opět přišel náraz. Jenže mnohem větší a silnější. Přelétla jsem přes řidítka a tvrdě dopadla na zem.

Pocítila jsem štěstí

Probrala jsem se až v nemocnici. Nevěděla jsem, jak se jmenuji, ani kdo jsou mí přátelé. Známý mi připadal pouze svět v mých snech. Zdálo se mi, jak přicházím k chalupě. Kolem ní pobíhaly děti, které mě oslovovaly „mami“ a štěkal pes.

Za domem zurčel potok a kolem byly lesy. U srdce jsem ucítila hřejivý pocit štěstí, který jsem nikdy nezažila. Pak, jako když mě zasáhne blesk, se mi vybavil můj současný život. Vzpomněla jsem si, kdo jsem.

Bylo to zvláštní prozření. Na jednu stranu jsem cítila velkou úlevu, na druhou mě sevřel jakýsi smutek. Dočasná ztráta paměti mi však otevřela nové obzory. Vystoupila jsem ze svého stínu a rozhodla jsem se, že svému štěstí půjdu naproti. Na tu vůni dřeva a pocit štěstí, se totiž nedalo zapomenout.

Markéta K. (55), Vyškov