Už jsem nevěřila, že najdu toho pravého. Pak se objevil ten vousáč v odrbaném saku a vybledlých džínách a zlomil mi srdce.
Byla jsem hostinská v zapadlé putyce. Nic moc to nebylo, ale v létě tu býval frmol, sedávali tu trampové a vodáci. V zimě většinou ani noha, to jsme otevírali jen v pátek, sobotu a neděli. V létě se dřelo, aby se vydělalo na zimu, kdy kšeft skomíral.
Bylo mi pětačtyřicet a naději na nalezení toho pravého a založení rodiny jsem pohřbila a zahrabala pořádně hluboko. Už žádnému mizerovi nenaletím, předsevzala jsem si.
Věděla jsem, že se uživím, i když krcálek nad hospodou, kde v zimě občas zamrzla voda ve sklenici, nebylo zrovna ideální bydlení. Trochu mě zneklidňovalo, že jsem rezignovala na vzhled.
Ráno jsem si stáhla vlasy do culíku, vyčistila zuby, opláchla obličej, a celý den jsem mezi hosty lítala v džínách, z nichž se klubala kolena, a starém tričku. Ale proč bych se parádila? Už jsem nevěřila, že najdu toho pravého.
Zatrpklá
Ale jedno léto se objevil. Nebyl to žádný Tom Cruise, ale stárnoucí vousáč v odrbaném saku a vybledlých džínách, s batohem a kytarou. Měl hezké modré oči, sametový hlas a podmanivý úsměv.
„Jak to, že vás ještě neznám?“ řekl mi ohromeně při našem prvním setkání. „Tenhle kraj miluju, mám to tady prochozený.“ Pokrčila jsem rameny se slovy: „Asi chodíte do jiných hospod.“ Povytáhl obočí a zvedl dva prsty k přísaze:
„No to už namouduši nebudu!“ Sedával u nás a pozoroval mě s tím svým roztomilým úsměvem. Občas mi něco přinesl, luční kytici, čokoládu. Ač jsem byla stárnoucí, unavená a zatrpklá, oslovilo mě to. Měkla jsem jako máslo.
Konečně jsem taky jednou prožila krásné léto. Často jsem předala lokál mladší kolegyni a courala se svým vousáčem po lukách podél potoka. Večer jsme rozdělali oheň, koukali do plamenů a povídali si. Život byl zase fajn.
Odpouštím
Začala jsem uvažovat, že bychom to třeba mohli spolu zkusit. Nebudu pořád tak sama… Pak mi ale jeden zdejší děda povídá: „Holka zlatá, viděl jsem tě s Prstýnkem.
Dej si na něj pozor.“ Vysvětlil, že se tak vousáčovi přezdívá, protože v létě sundá snubní prstýnek a svede osamělou ženu. A s podzimem se vytratí. Byla to pro mě rána. Když přišel na pivo, povídám mu: „Ahoj, Prstýnku.“ Posmutněl a povzdechl si.
Objal mě a povídá: „Jsi báječná holka. Všechno, co jsem ti povídal, byla pravda. Ale je fakt, že mám v kapse snubní prstýnek. Odpustíš mi?“ Rozbrečela jsem se.
Nejdřív jsem myslela, že mu řeknu něco zlého, ale pak se mi vybavilo celé to nezapomenutelné léto, které bych, nebýt jeho, neprožila, a špitla jsem, že odpouštím.
Renata (61), severní Čechy
Renato, děkuji za sdílení vašeho příběhu. I přes bolest je důležité si uvědomit, že každý takový zážitek nás posouvá a učí. Držte se!
Renatino příběh je opravdu dojemný. Někdy potkáme lidi, kteří nám změní život, ač na krátko. Každý takový zážitek nám dává něco cenného.