Občas se nás zmocní emoce úplně bezdůvodně. Proč, to zjistíme až později.

Internet je fenoménem dnešní doby nejen pro ty mladé, kteří ho berou jako samozřejmost. Já na něm ráda vyhledávám různé věci, i když se mi blíží důchodový věk. Loni v létě se mi ale stala zvláštní věc.

Nemohla jsem pláč zastavit!

Mám poměrně tvrdou povahu a jen tak něco mě nerozhází. Málokdy mě dojímají romantické nebo smutné filmy. Dokážu se nad věci snadno povznést a mnohokrát v životě mi to pomohlo.

Při čtení tragických zpráv o různých neštěstích jsem vždy cítila lítost, ale neměla jsem z nich deprese a slzy v očích, jako některé moje kamarádky.

Proto mě samotnou překvapilo, když jsem při náhodném spatření obrázku jedné autonehody, ke které došlo ve Francii, pocítila nejprve závrať a potom se mi nekontrolovatelně spustily slzy v očích.

Neskončilo to jen u toho, dala jsem se do hlasitého pláče, aniž bych tušila proč. Textu ve francouzštině jsem nerozuměla, přesto jsem tak nějak pochopila, že se v tom rozbitém autě zabilo několik lidí. Abych se uklidnila, vydala jsem se na procházku.

Během ní jsem se musela ptát sama sebe, proč se mnou ta fotka tolik moc zamávala. Odpověď jsem neznala. Po návratu domů jsem se na ni podívala na internetu ještě jednou – a znovu jsem proti své vůli brečela nahlas.

Pravda byla překvapivá

V dalších týdnech jsem se k tomu obrázku občas vrátila a moje reakce byla pokaždé stejná. Rozhodla jsem se proto o té nehodě zjistit co možná nejvíc. Jedna moje známá byla učitelka francouzštiny a měla navíc ve Francii známé.

Neřekla jsem jí přímo, proč ty informace hledám, vymluvila jsem se na to, že je chce „jedna kamarádka“. Pravdy jsem se dopátrala až po pár týdnech a byla pro mě překvapením. Jednou z obětí nehody totiž byla Češka, která se kdysi do Francie provdala.

Šlo o mojí spolužačku ze základní školy. Nějakými cestami podvědomí se ta informace donesla do mojí duše při pohledu na obrázek. Jakými, to vysvětlit nedokážu. Možná se něco takového přihodilo i jiným vašim čtenářkám.

Hana Z. (47), Cheb