I zkušený člověk se může dostat do situace, se kterou si neví rady.
Poté, co naše děti vyrostly a osamostatnily se, začali jsme si se Zdeňkem, mým manželem trochu víc užívat života. Patřilo mezi to i pravidelné cestování někam k moři, někdy jednou za rok, někdy i dvakrát.
Předloni jsme se takto poprvé vypravili i na Kanárské ostrovy, konkrétně na největší z nich, Tenerife.
Byla to krásná osamělá pláž
Protože jsme nechtěli dovolenou trávit jen pasívně u hotelového bazénu nebo na pláži, vypůjčili jsme si auto a celý ostrov jsme postupně projížděli. Viděli jsme zajímavá místa, byli jsme lanovkou nahoře pod vrcholem nejvyšší hory Španělska.
A také jsme objevili kouzlo osamělých pláží, kde nás nikdo nerušil. Netušili jsme ale, jaké mohou skrývat nebezpečí.
Šestý den pobytu jsme se během jízdy autem po ostrově zastavili na místě, které nám připadalo zatím nejhezčí ze všech, jaká jsme na Tenerife viděli.
Jen jsme se na sebe se Zdeňkem podívali a bylo nám jasné, že tady strávíme koupáním nejméně hodinku, raději však dvě. Malá pláž s černým pískem byla skrytá autům, projíždějícím po silnici.
Zaparkovali jsme a skoro nedočkavě jsme se vrhli do příjemně chladných vln Atlantického oceánu. Nevypadaly nijak větší než ostatní, se kterými jsme se na ostrově setkali. Zase takoví blázni jsme nebyli, abychom se vrhali do nějakého očividného nebezpečí. Na nás ale skrývalo nebezpečí skryté!
V ohrožení jsme se ocitli oba
Bez obav jsme se pustili trochu dál od břehu. Oba jsme byli se Zdeňkem výborní plavci, bez jakéhokoliv přehánění. Měli jsme dobře „natrénováno“ z pravidelných návštěv bazénu u nás ve městě. Také naše fyzická kondice byla lepší než u jiných lidí stejného věku.
Nic z toho nám ale za chvíli nebylo moc platné. Narazili jsme totiž na zradu, o které jsme zatím jenom slýchali nebo četli: zpětný proud. Když jsem začala plavat zpátky k pláži, zjistila jsem, že to nejde. Voda mě unášela stále dál od břehu.
Veškerá námaha byla marná. Oceán se nedal silou překonat. Začala jsem panikařit a dávala najevo Zdeňkovi, že jsem na tom špatně. Bohužel udělal to nejhorší, co mohl. Pustil se za mnou, aby mě zachránil. Za chvíli jsme byli oba ve stejně nebezpečné situaci.
Pobřeží se po troškách vzdalovalo a i když Atlantik nebyl moc rozbouřený, síla zpětného proudu nám bránila v tom, dostat se zpátky na vytouženou mělčinu. Byli jsme oba v kritické situaci!
Naštěstí jsme pochopili, co dělat
Dnes už si netroufnu odhadnout, jak by celá ta hrozná záležitost dopadla, kdyby se neobjevil na břehu zachránce. Je dost pravděpodobné, že bychom se oba s manželem utopili. Došly by nám síly – stoupající panika nám jich hodně ubírala.
Člověk může bojovat, ale musí vědět jak. To jsme my dva netušili. Zdálo se nám, že náš malér nemá řešení. V duchu už jsem se začínala loučit se světem, když Zdeněk ukázal k útesu nad pláží. Tam stál jakýsi muž a zuřivě gestikuloval.
Pomyslela jsem si, že by nám raději měl přispěchat na pomoc. Manžel jako první pochopil, co nám ten člověk radí. Neměli jsme se snažit plavat ke břehu, ale rovnoběžně s ním.
Oba jsme uposlechli a z posledních sil jsme uplavali několik desítek metrů směrem, jakým muž na útesu ukazoval. A opravdu, zpětný proud najednou zmizel.
Dostat se zpátky na břeh nás sice ještě nějaké síly stálo a ven z vody jsme doslova klopýtali, ale život jsme si zachránili! Ani jsme nestačili neznámému poděkovat, z útesu zmizel – zřejmě hned poté, co se přesvědčil, že už to zvládneme.
Dnes už tedy vím, jak bych se v podobné situaci zachovala, kdybych se do ní znovu dostala. Pevně ale doufám, že taková věc se nepoučenému člověku stane jen jednou.
Radka L. (51), Mělník
