Říká se, že člověk má nejprve myslet a pak jednat. Ve vztazích to ale občas bývá naopak.

Některé hádky mohou být docela nebezpečné a mají nečekané důsledky, Přesvědčila jsem se o tom před časem během cestování po Evropě s přítelem.

Bylo to tím víc překvapivé, že jsme do té doby spolu vycházeli naprosto skvěle a obloha našeho vztahu byla bez mráčku.

Jeho vášní bylo cestování

S Tomášem jsem se seznámila půl roku po rozvodu. Měl za sebou podobnou životní zkušenost, také se mu rozpadlo manželství nikoliv jeho vinou. Stejně jako já měl jednoho potomka – já syna, on dceru – a ten žil svůj vlastní život.

Spojovalo nás hodně zájmů, ten největší jsem ale s Tomášem nesdílela: cestování. Já jsem byla vždycky spíš pecivál, volno jsem si vychutnávala doma s rodinou. Jenže když jsem o ni přišla, tak mi ty domácí chvíle trochu zhořkly.

Proto jsem se začala ochotně připojovat k Tomášovým víkendovým výletům, nejprve jednodenním, potom i přes noc. Jezdili jsme po České republice a ačkoliv Tomáš měl auto, dávali jsme přednost veřejné dopravě.

Postupně jsem si na takové aktivní trávení volna zvykla. Když mi Tomáš navrhl, abychom se v létě pustili na vlastní pěst na cestu po Evropě, tak mě to ale zaskočilo.

V zahraničí jsem několikrát byla, ale vždy s manželem, synem a cestovní kanceláří a jednalo se o pobyty u moře. Abych jen tak putovala od města k městu, to jsem si nedovedla představit, tím spíš, že na rozdíl od Tomáše jsem neuměla žádný cizí jazyk.

Poprvé jsme na sebe křičeli!

Nechala jsem se tedy přemluvit. Vydali jsme se na cestu jen s hodně hrubým plánem, chtěli jsme dorazit přes Německo a Francii k moři do Španělska. Spoléhala jsem plně na Tomáše, který měl hodně cestovatelských zkušeností a podřídila jsem se jeho vedení.

První tři dny všechno probíhalo bez problémů a podle plánu. Čtvrtý den nás v jednom francouzském městečku zaskočila naše první velká hádka. Jen jsme tamtudy projížděli, měli jsme v úmyslu pokračovat dál.

Bylo poledne a my jsme se s Tomášem do sebe pustili v jedné postranní uličce. Důvod byl celkem praktický, přála jsem si zkrátit naše cestování tak, abychom u moře strávili více dnů. Tomáš se mi nejprve začal trochu vysmívat.

Myslel to spíš přátelsky než škodolibě, ale sám později přiznal, že to přehnal. Poprvé od té doby, co jsme se znali, jsme na sebe začali nahlas křičet – a ještě ke všemu v cizí zemi, na veřejnosti před neznámými lidmi. Zaskočilo mě to a zklamalo.

Připomnělo mi to nejhorší dny mého manželství, v době, kdy se chýlilo ke konci. Uražená a se slzami v očích jsem se otočila k Tomášovi zády a rychlým krokem jsem se vzdalovala pryč.

Cítila jsem se naprosto ztracená!

Po chvilce jsem se trochu uklidnila. Otočila jsem se, protože jsem myslela, že Tomáš šel za mnou. Ke svému zděšení jsem zjistila, že nešel. Byla jsem sama, v městečku, jehož jméno jsem vlastně ani neznala, bez schopnosti se domluvit.

A ještě ke všemu jsem si uvědomila, že můj mobil zůstal u Tomáše v tašce spolu s dalšími věcmi.

Nepředpokládali jsme, že bychom se mohli někdy po cestě rozdělit a tak si přítel pro jistotu nechával vše u sebe, tím spíš, že už jsem v minulosti jednou mobil ztratila. Rozběhla jsem se zpátky k místu, kde jsme se rozešli, ale Tomáš už tam nebyl.

Následující dvě hodiny jsem zmateně běhala po městě a moje zoufalství dosáhlo vrcholu. Bolest z hádky násobilo to, že jsem vůbec netušila, co mám dělat. Stokrát jsem v duchu Tomášovi odpustila, jen jsem si přála ho najít.

Nakonec jsem došla na náměstí a tam se posadila na lavičku u kašny. Tomáš se objevil za půl hodiny a já se k němu okamžitě rozběhla. Padli jsme si do náruče jako v nějakém hollywoodském filmu. Hned jsme si slíbili, že už se nikdy nebudeme hádat.

A věřte nebo ne, od té doby jsme to opravdu vydrželi, a to už jsme čtyři roky ve stavu manželském!

Klára M. (49), Písek