Měla jsem své důvody, proč jsem životního partnera při prvním setkání oklamala. Už tenkrát mi to ale hned odpustil!

Po rozvodu jsem byla hodně dlouho vůči mužům opatrná. Moje dvacetileté manželství skončilo nepříjemnými hádkami a rozvod se táhl dlouho a bolestně. Uzavřela jsem se pak do sebe, soustředila se na práci.

Naše jediná dcera studovala v zahraničí, takže se mi vlastně svým způsobem rozpadla celá rodina. Nějaký kontakt s lidmi jsem ale potřebovala.

Přišla jsem pozdě

Měla jsem naštěstí pár kamarádek, ale většinou bydlely ve městě, zatímco já zůstala ve svém rodném domku. Za jednou z nich jsem se vydala v onen osudný den, o kterém jsem nevěděla, jak mi změní život k lepšímu.

Sešly jsme se u ní doma, u kávy jsme vzpomínaly na staré dobré časy a postěžovaly si na to, co nás tíží dnes. Odcházela jsem od ní na autobus spokojená a s dobrou náladou.

Trochu jsem kamarádce záviděla, že přes různé problémy má stále svého životního partnera.

Špatně jsem si zapamatovala odjezd autobusu a tak mi ujel téměř před nosem. Měla jsem více než hodinu, než pojede další. Byl celkem hezký letní den a tak jsem se posadila do parku nedaleko autobusového nádraží. Četla jsem si knížku, kterou jsem si vzala na cestu.

Když nastala chvíle vrátit se na nádraží, vstala jsem a šla. U nádražní budovy jsem automaticky sáhla po peněžence, abych si připravila peníze na jízdenku. Ke svému zděšení jsem zjistila, že peněženku u sebe nemám!

Neměla jsem ponětí, kde jsem ji mohla ztratit. Ocitla jsem se tak v nepříjemné situaci, bez peněz a bez dokladů.

Raději jsem zalhala

Odjezd autobusu se blížil a mě napadlo, že si od někoho na cestu půjčím peníze. Všimla jsem si, že poblíž stojí nějaký muž a sleduje, jak zoufale se tvářím. Byl mi docela sympatický a tak jsem zariskovala. Přistoupila jsem k němu a vylíčila mu, co se mi právě stalo.

Poprosila jsem, jestli by mi nepůjčil peníze na jízdenku. Díval se na mě trochu podezřívavě, ale potom souhlasil. Měl ale jednu podmínku: chtěl po mě, abych mu řekla své jméno a adresu. Zarazila jsem se. Hlavou mi blesklo, že by tyto údaje mohl později zneužít.

Proto jsem se rozhodla zalhat. Řekla jsem mu úplně vymyšlené jméno a adresu jsem dost poupravila. Zatvářil se dost zklamaně. Přejel mě pohledem a prohlásil, že ho mrzí, jak si vymýšlím. Nechápala jsem, jak to mohl tak snadno poznat. Bylo mi do breku, ale mlčela jsem a nijak jsem mu jeho odhalení nevyvracela.

Jednoduché vysvětlení

Už jsem se chystala jít požádat někoho jiného, když se přihodilo něco nečekaného. Muž mi řekl moje pravé jméno a adresu. Udiveně jsem se na něho podívala. Usmál se a potom vytáhl z kapsy moji peněženku. Vysvětlil mi to vzápětí.

Viděl mě sedět v parku, když šel něco vyřídit do města. Když se pak vracel, všiml si, že na lavičce, odkud už jsem odešla, zůstala peněženka. Já jsem si vzpomněla, že jsem si ji vlastně položila vedle sebe, když jsem vyndavala knihu ke čtení.

Muž zjistil, jak se jmenuji a pak se vydal mě hledat. Našel mě u nádraží celkem snadno. Omlouvala jsem se mu, že jsem mu nedůvěřovala. Mávl nad tím rukou a ujistil mě, že se ho to nijak nedotklo.

Bylo prý pochopitelné, že jsem svoji skutečnou totožnost nechtěla jen tak prozradit.

Mezitím mi ujel už druhý autobus a tak jsem přijala pozvání na kávu v nedaleké restauraci. Brala jsem to nejprve trochu jako projevenou vděčnost, ale čím déle jsme si s Vláďou, jak se muž jmenoval, povídali, tím mi byl bližší.

Platilo to i vzájemně, o čemž jsme se v následujících týdnech a měsících mnohokrát ujistili. Svatbu jsme pak měli na den přesně rok od našeho seznámení a od té doby jsme spolu.

Radka Z. (50), Brno