Moje máma se mnou odjakživa chtěla mít vztah jako kamarádka, ale podle jejích pravidel. Jenže já už v pubertě přišla na to, že tak to fungovat nebude. Chtěla mě totiž jen vlastnit.

Náš vztah si vysnila přesně tak, jak to viděla v amerických filmech, kde se dcera matce se vším svěřuje, nemá před ní žádná tajemství, nehádají se a život je růžový. Jenže film je jiný než realita. Mě to došlo už v pubertě, zatímco má matka si to přiznat nechtěla nikdy!

Samozřejmě, během dospívání je těžké vyjít s puberťákem, takže mi nepřišlo divné, že se s mámou často hádáme. Moje kamarádky to měly doma dost podobně. A já navíc chtěla upřímně dát našemu „kamarádství“ šanci.

Vše obrátí proti mě

Jenže jsem brzy zjistila, že svěřovat se mámě není dobrý nápad. Cokoliv jsem jí kdy řekla, bylo špatně. Když jsem jí svěřila tajemství s tím, ať to určitě neříká tátovi, hned další dny jsem zjistila, že mu vše hned vyklopila. Takový podraz!

Spoustu dalších mnou svěřených věcí pak byla schopná použít proti mně a nikdy se mě nesnažila pochopit.

Jen mě chtěla kontrolovat, ovlivňovat a vnucovala mi stále svoje názory a nevyžádané rady, o které jsem nestála. Nikdy se nestalo, že by mne jen vyslechla a podpořila nebo povzbudila.

Proto jsem jí raději nakonec už nic moc neříkala nebo jsem raději i zalhala, abych měla klid.

Když jsem šla na školu daleko od domova byla jsem ráda, že vypadnu. Pak jsem začala pracovat a raději si pořídila podnájem, jen abych se už nemusela vrátit domů. Trochu jsem také doufala, že teď by to konečně mohlo začít fungovat, podle máminých představ.

Ničím jsem se nezavděčila

Přece jen už jsem byla dospělá, vydělávala jsem si, mohly jsme spolu jednat jako rovná s rovnou a odpadla výchovná část. Jenže to jsem se spletla.

Máma na mně neustále hledala chyby, nikdo s kým jsem chodila jí nebyl dost dobrý, pořád mi předhazovala věci, které jsem podle ní dělala špatně, a tvářila se, že ona ví všechno nejlépe.

Jenže jak jsem ji vůbec mohla brát vážně, když jsem viděla její ne zrovna dokonalý život i manželství, na které si neustále jen stěžovala? Jak si zrovna ona, která otce podváděla, mohla hrát na svatou a radit druhým?

Žárlila na nás

Celá situace vedla k tomu, že čím víc jsem se oddalovala mámě, tím víc jsem měla blíž k tátovi. Ten byl kliďas a byl rád, že jsem v životě spokojená. A tak jsme si povídali čím dál víc a pokud možno bez přítomnosti naší „generálky“!

Bohužel ta samozřejmě začala žárlit a dělat nám další peklo a tak jsme se hádaly čím dál víc.

Když jsem začala chodit s mým současným manželem Tomášem, trochu se to na chvíli uklidnilo. Oba rodiče si ho totiž okamžitě zamilovali a byli šťastní, že jsem našla chlapa pro život. S Tomášem jsme se po několika letech vzali a máme spolu dvě děti.

Na nějakou dobu se můj život konečně trochu zklidnil. Nebo jsem jen máminy obvyklé výlevy začala lépe zvládat, protože jsem měla konečně svůj vlastní život, byla jsem v jednom kole s malými dětmi, a navíc jsme se slyšely jen občas a ještě po telefonu.

Náhle odešel

Naši rodinu ale před časem postihla tragická událost. Můj táta náhle umřel a máma zůstala v mém rodném městě úplně sama v obrovském baráku. Věděla jsem, že je zle, a také že ano. Tak dlouho na mě naléhala, až jsem povolila a dovolila jí, ať se nastěhuje k nám.

Tomáš s tím problém neměl, vždycky si s ní rozuměl a před ním se ke mně chovala mnohem lépe. Jenže teď ji mám za zády dennodenně. Mluví mi prostě do všeho.

Do toho, jak se chovám ke svému manželovi, jak vychovávám děti, jak se oblékám a maluju, do kamarádek, se kterými se vídám, dokonce i do toho, jak krájím zeleninu do polévky!

Už ji nesnesu!

Několikrát jsem už vystartovala a byla z toho velká hádka. Pak se máma pár týdnů snažila, než to celé sklouzlo do starých kolejí a začalo to nanovo.

Situace už vygradovala tak, že mám na ni naprostou alergii, které není možné se zbavit, když ji mám pořád za zadkem.

Tomáš to nechápe. Nevidí její chování, když jsme spolu samy. No a děti jsou nadšené, že mají babičku doma. Jenže já už jsem psychicky vyřízená a nevím, jak tohle všechno zachránit. Přece nemůžu vlastní mámu vyhodit z domu. Nechci ale ztratit ani svoji rodinu což se může klidně stát.

Tomáš se na mě začíná dívat jinak a dětem také nejsem dobrým příkladem a nechci, aby se ke mně jednou chovali jako já k ní.

Nevědí, co vše za mým chováním je a neuvědomují si, že já bych jim, po vlastních zkušenostech, do života nikdy nezasahovala tak, jak to celý život dělala má matka mě. Nikdo netuší, co prožívám! Jsem bezradná.

Simona P. (55), Tábor