Starat se o vnučku v pubertě pro mě nebyla vůbec jednoduchá věc. Dělala si, co chtěla a ještě se mi vysmívala, že je pro mě počítač španělská vesnice.
Po smrti dcery jsem získala svoji malou vnučku do vlastní péče. Otec neměl zájem a další příbuzní také ne. Nebylo to pro mě vůbec lehké, protože mi zdraví už dávno nesloužilo a jediné, na co jsem se těšila, byl důchod.
Jenže, místo zaslouženého a taky vytouženého odpočinku mě čekala první třída, psaní úkolů, rodičáky a vnučka, která byla jako pytel blech. „A babi, kam půjdeme v sobotu?
A co budeme dělat v neděli?“ ptala se s železnou pravidelností a já, při představě těch galejí, bych nejraději plakala.
Přes týden to jak takž šlo. Chodila do nejrůznějších kroužků, které ji, naštěstí, hodně bavily. Ale ty soboty a neděle byly pro mě kruté. Samotnou jsem ji samozřejmě pouštět ven nechtěla, co kdyby se jí něco stalo?
A tak jsem vymýšlela výlety pěšky i vlakem, návštěvy hradů a zámků, kino, divadlo a taky různé zábavné parky.
Puberta nám dala zabrat
Večer jsem uléhala naprosto vyčerpaná. Roky ubíhaly a z mojí Adélky se stala pěkná puberťačka. Ne, že by mě nějak neposlouchala. Ale při každém mém přání vyvracela oči a všechno musela okomentovat.
„Babi, prosím tě, tomu nerozumíš! Babi, to bylo za středověku, teď je už všechno jiné…“ poslouchala jsem při každé příležitosti, dokonce i u večeře. Bramboráky totiž nebyly cool. Teď se jedlo všechno syrové a rozmixované.
Smířila jsem se s tím, nic jiného mi nezbylo. Potom jsem ale vyslechla její telefonický hovor s kamarádkou a zatrnulo mi. Vnučka měla nějaký vztah po internetu a chtěla se s tím mužem sejít! „Adélko, doufám, že si nedáváš rande s někým, o kom nic nevíš?
Co když je to nějaký pedofil?“ zeptala jsem se opatrně, ale setkala se jen s opovržením. „Babi, prosím tě, to jsou jen povídačky pro naivky!“ odbyla mě a šla koukat do tabletu.
Vnučka si nedala říct
Byla jsem bezmocná. Těmhle novým věcem jsem vůbec nerozuměla. Rozhodla jsem se jednat. Bála jsem se o vnučku, bála jsem se všeho, by se jí mohlo přihodit. Přihlásila jsem se do kurzů pro seniory, ale byly jen jednou týdně a já pospíchala.
Přemluvila jsem pana lektora, zda by mi nemohl dávat soukromé hodiny. A tak jsem se během čtrnácti dnů naučila víc, než ostatní za celý rok. A svých nově nabytých znalostí jsem hned využila. Vloupala jsem se vnučce do tabletu a stáhla si všechna její data.
Potom jsem jí napsala. Jako neznámý, hezký a sympatický mladík. V tom dopise, pardon – mailu, jsem tvrdila, že ji znám z její školy, ale jsem starší, chodím tam sportovat… Na všechno skočila a tak jsme si začaly psát.
Já pod cizí identitou, ona pod tou svojí. Netrvalo dlouho a sjednaly jsme si schůzku. V místní cukrárně. Poznávacím znamením byla bílá růže. Byla jsem totiž za velkého romantika!
Měly jsme rande v cukrárně
V den setkání byla vnučka notně nervózní. Pořád něco hledala ve skříni a česala se snad celé dopoledne. U oběda skoro nic nesnědla. „Babi, kdo by se v dnešní době cpal řízky? Odbyla mě.
Potom vyšla navoněná, že se mi skoro chtělo kýchnout. Zavolala na mě, že jde za kamarádkou. Zabouchla dveře a byla pryč. To byla chvíle pro mě. Z komory jsem popadla připravenou růži, přehodila přes sebe kabát a vyrazila do cukrárny.
Zde jsem se usadila k zadnímu stolu a čekala na svoji „oběť“. Netrvalo dlouho a s nesmělým výrazem vešla moje vnučka. Zvědavě se rozhlížela po cukrárně, ale žádného chlapce, který by se jí líbil, samozřejmě neviděla.
Potom si všimla mně a taky bílé růže. Přišla ke mně a zvědavě se zeptala: „On je tady? Ty sis k němu přisedla? A jak jsi věděla, že tady máme rande?“ vyptávala se nechápavě. Já se jen usmála.
Vnučka se na mě nezlobila
„Žádný ON neexistuje. Psala sis se mnou. Chtěla jsem ti ukázat, že i já, stará paní, tě mohu lehce oklamat. Tak si to prosím zapamatuj!“ Čekala jsem, že se na mě bude zlobit. Že ztropí scénu.
Ale ona se, k mému údivu rozesmála. Přisedla si ke mně a dala mi pusu. „Teda babi, ty jsi ale třída! To teda zírám. Převezla jsi mě, všechna čest! Jsem na tebe pyšná! Vůbec nechápu, kde ses všechno tak rychle naučila!“ řekla mi s obdivem.
A tak jsme spolu v té cukrárně strávily krásné odpoledne plné dortíků, káviček a taky dvou skleniček šampaňského na usmíření!
Marie Š. (66), Neratovice