Tu zříceninu mám v paměti od dětství. Často kolem ní jezdím a vždycky si vzpomenu na ten zvláštní příběh. Viděla jsem snad hradní paní?

Poblíž hradu Rabí měla chatu teta, maminky sestra, často jsme za ní jezdili na návštěvu. Bylo to oblíbené místo mého dětství. Teta měla dceru Líbu přibližně v mém věku, byly jsme skvělé kamarádky, a to nám zůstalo doteď.

Samozřejmě jsme často vyráželi na výlety na hrad Rabí, který se hrdě tyčil nad krajinou a dával nám najevo, jak mocný a úžasný kdysi byl. Babička, která v tomto kraji žila celý svůj život, nám často vyprávěla různé pověsti, které se k němu vázaly. Jednou z nich byla i ta o nešťastné hradní paní.

Houkání výra

Lidé jí dávali různá jména a také příběhy o ní se liší. Byla prý moc hodná, nikdo neví jistě, proč po své smrti nenalezla klid. Možná, že si lidé pověsti časem upravili, nebo stále upravují svou fantazií. Podle jedné z nich provází hradní paní velký výr.

Jeho houkání v noci hlásí blízkost hradní paní, která se objevuje hlavně za úplňku. Pomáhá dobrým lidem a zlé trestá.

Pozoroval nás

My jsme ale přišly se sestřenicí na to, že hradní paní přichází, i když úplněk není. Bylo nám okolo deseti let, když přijel za námi na chatu i náš starší bra­tranec Pepík.

Byl to pěkný rošťák a strýc s tetou, která byla dalším sourozencem mé maminky a tety z Rabí, si s ním nevěděli rady. Bylo mu třináct a snadno si nás podmanil. Dělaly jsme mu služky a on nám poroučel.

Dokázal ovládnout i další děti z vesnice, a stal se z něj rychle kápo. To on vymyslel, že se vypravíme v noci tajně na hrad a budeme hledat poklad, který tam určitě někde je.

Místní děti tehdy na sjednané místo nedorazily, asi se bály, a tak jsme vyrazili na zříceninu ve třech. Bylo okolo půlnoci, vytratili jsme se z chalupy tajně, rodiče už spali. Měli jsme jednu baterku a křídu, kdyby se nám otevřel vchod do podzemí za pokladem.

Jak jsme tam tak lezli, ozvalo se v těsné blízkosti houkání výra. Se sestřenicí jsme se hrozně vyděsily, ale Pepík nás postrkoval kupředu. Najednou se před námi ve tmě rozsvítily něčí oči. Byl to výr a upřeně se na nás díval!

Kdo byla ta paní?

Se sestřenicí jsme se chtěly otočit a běžet pryč, Pepík nás ale držel pevně. Byl přesvědčený, že právě tam ten poklad je a výr ho hlídá. Před námi ale byla velká díra, do které jsme mohli spadnout, snad starý hradní příkop. „Lezte tam!“ poroučel Pepík.

Dno jsem neviděla, noha mi ale ujela a já se řítila kamsi dolů. V poslední chvíli mě zachytila čísi ruka. Zvedla jsem hlavu a viděla nad sebou cizí ženskou tvář. Paní mě vytáhla nahoru a vlepila Pepíkovi pořádný pohlavek.

Všechny tři nás hnala ze zříceniny pryč. Do toho stále houkal ten výr. Doma jsme rychle zalezli do postelí a klepali se strachy. Výr ještě chvíli houkal ze zříceniny, až ustal a zavládlo ticho.

Nevím, co to bylo za ženu, možná nějaká vesničanka, která nás viděla, jen mi nejde na rozum, že měla dlouhé šaty jako ze středověku a na hlavě vysoký klobouk.

Alena (60), jižní Čechy