Hrozně mi ublížil a já byla tak mladá! Byla jsem přesvědčená, že mu tu zradu nikdy neodpustím. Když se ale vrátil s kytkou a na Valentýna k tomu, nedokázala jsem ho odmítnout.
Potkali jsme se už na střední škole a začali spolu randit. Společně jsme pak odešli do Prahy studovat vysokou školu, naše láska byla veliká a já byla přesvědčená, že osudová. Naše rodiny braly už jako hotovou věc, že se po vysoké vezmeme.
Petr bude inženýr a já dětská lékařka. Jenže jak se blížil konec studií, začal být Petr odtažitý a uzavřený. Mělo mě to trknout. Vysokou skončil o rok dříve než já a hned si založil se svým spolužákem firmu.
Byl najednou celý nadšený, začali spolu s Tomášem jezdit do zahraničí a my se viděli méně a méně.
Užívat si
Po mé promoci jsem začala šlapat na plyn, co se týče vysněné svatby. Moji i Petrovi rodiče se začali taky chystat. Svatba měla být úžasná! Domluvili obřad na zámku, velkou hostinu na statku a svatební noc jako z pohádky. Petr to vůbec nekomentoval.
Nechal se nést proudem, jako by se ani ze svatby neradoval. A pak to najednou přišlo − studená sprcha! Týden před svatbou mi řekl, že se ženit nechce. Že si chce konečně užívat života, cestovat, poznávat lidi a hlavně si dál budovat vlastní pořádnou firmu.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Začala jsem brečet, vyčítat, prosit, přemlouvat… On se ale otočil a odešel. Myslela jsem si, že se mu to do druhého dne rozleží v hlavě, ale ráno mi nezvedal telefon.
Když jsem došla k jeho rodičům, stáli zaraženě ve dveřích, pozvali mě dál a bylo vidět, jak je jim těžko. Zanechal doma dopis, že se svatba ruší a odstěhoval se. No byla to osuda jako hrom!
Mí rodiče se s Petrovými rozhádali, můj bratr se popral s Petrovým bratrem, a já měla chuť skočit ze skály.
Sama
Zaměřila jsem se na kariéru. Vrhla jsem se do své práce s dětmi, která mě úplně pohltila. Po třech letech jsem vzala práci v nedaleké nemocnici a brala si často noční. Tak mi uběhlo dlouhých sedm let, ani jsem nevěděla jak.
O Petrovi se doma mluvit nesmělo, s jeho rodinou jsem se nestýkala. Dva roky jsem chodila s lékařem u nás na oddělení, byl ale ženatý a měl dvě děti, tak jsem si od toho nic neslibovala. Mí rodiče si už mysleli, že se nikdy nevdám. Táhlo mi na dvaatřicet let.
Bydlela jsem sama v garsonce nedaleko nemocnice, kde jsem pracovala. Tu noc, zrovna byl svatý Valentýn, jsem službu neměla, seděla jsem doma a vytěsnila to, že je nějaký svátek zamilovaných.
Za dveřmi
Najednou zazvonil zvonek. Kdo to sem leze? Říkala jsem si a šourala se ke dveřím s tím, že to bude určitě sousedka. Když jsem dveře otevřela, nebyla jsem schopna slov, v hlavě zavládlo prázdno. Přede mnou stál Petr, s kytkou v ruce.
Slušelo mu to, jako by to bylo včera, co jsem ho viděla naposled. „Ty vypadáš pořád stejně!“ řekl a já sama sebe slyšela, jako mu říkám, ať jde dál. No slovo dalo slovo. Vyříkali jsme si to.
Žádná ženská v tom tehdy nebyla, jen se ještě necítil na rodinu a děti. A já to najednou chápala. Navázali jsme tam, kde jsme před lety skončili. Odpustila jsem mu. My jsme s tím problém neměli, problém měly naše rodiny. Ale i ty to nakonec překously, když jsme se vzali.
Libuše (57), Jihlava
Wow, to je zajímavý příběh, ale musela mít sílu mu odpustit. Vždycky jsem si říkala, že by mi to asi nešlo.
Tak to je odvaha, já bych asi neuměla někomu po takový době odpustit. Ale když je to pravá láska, všechno je možný, ne?
No teda, tohle je jak z filmu! Ale chápu, jak je těžký někdy odpustit, hlavně když city pořád hoří.
To je fakt romantika, i když si neumím představit, že bych ho vzala zpátky. Ale prý láska je slepá, že jo?