V mládí jsem prožila něco, co mě dodnes pronásleduje. Ve chvíli, kdy se vše odehrávalo, jsem ale neměla tušení, jaká hrůza se odehrává.

Jako vysokoškolská studentka jsem jezdila s partou chlapců a dívek různě po vlastech českých. Toho roku jsme koncem léta vyrazili do jednoho kempu. Bylo už sice docela chladno, ale hřálo nás mládí. Měli jsme pohodu a pěkný večer u táboráku.

Divný pocit na začátku

Kemp nebyl úplně obsazen. Když se ke mně a ke kamarádce najednou ze tmy připojil jeden mladík asi našeho věku, hned jsme se ho ujaly. Byl celkem sympatický, nijak se nevnucoval.

Vzpomínám si, že v první chvíli jsem vnímala, jako by na něm bylo něco divného, ale s pokračující zábavou jsem to pustila z hlavy. Mladík se představil jako Adam Válek. Brzy jsem si s ním povídala hlavně já. Zajímaly nás stejné věci: hudba, knížky.

Zpozorněla jsem poté, co jsem se dozvěděla, že má jednu starší knihu, kterou jsem dlouho sháněla. Potmě se mi s ním jít do jeho chatičky ale nechtělo – Adam mi však slíbil, že mi ji druhý den přinese. Ani jsem si pak nevšimla, kdy se od táboráku vytratil.

Roztřásla jsem se strachem!

Pamatovala jsem si, kde měla Adamova chatička být a druhý den jsem se tam před obědem vydala. Na místě ale nikdo nebyl. Šla jsem se tedy zeptat na recepci kempu, jestli už Adam náhodou neodjel. Ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že chatička vůbec nebyla obsazená.

Jakmile jsem vyslovila Adamovo jméno, starý muž na recepci zbledl. Brzy poté jsem se otřásla hrůzou i já. Jméno totiž patřilo mladíkovi, který se tu před lety v rybníku utopil. Málem jsem se z toho zhroutila. Nikomu z party jsem o tom neřekla, aby si nemysleli, že jsem blázen.

Často jsem si pak v životě říkala, že to mohl být jen něčí hloupý vtip. Spíše se mi ale vybavoval ten divný pocit, který jsem z nočního hosta u táboráku měla. Definovat jsem ho dokázala až dodatečně: Adam mi hned na začátku připadal jako někdo, kdo nepatří do tohoto světa!

Lucie R. (56), Praha