Některé dobré skutky dopadnou jinak, než jsme měli v plánu.  

Rodiče se rozvedli, když mi bylo osmnáct let. Tehdy už jsem měla přítele a nenesla jsem to tak těžce. Zasáhla mě až otcova smrt deset let poté. Zatímco on zůstal po rozvodu sám, matka si našla přítele.

Měl Alzheimerovu nemoc

Matčin přítel se jmenoval Václav. Byl stejně starý jako ona a připadalo mi, že se k sobě báječně hodí. Sama jsem už měla rodinu a ve Václavovi jsem tak později našla náhradního dědečka pro své děti. Čas je ale neúprosný a bere nám naše blízké.

Maminka před námi tajila vážnou nemoc, dokud to šlo. Pak, když jí už nezbývalo moc času, požádala mě, abych se o Václava nějak postarala, což jsem jí slíbila. Václav žil osaměle a první roky po maminčině smrti bylo všechno bezproblémové.

Pak se na něm začalo výrazně projevovat přicházející stáří. Zjistili u něho Alzheimerovu nemoc a bylo jen otázkou času, kdy bude muset být pod stálou péčí.

Měla jsem na paměti slib, který jsem dala matce a tak jsem manžela přemluvila, abychom si Václava zatím vzali k sobě. Nejprve protestoval, ale pak se podřídil.

Už nezbylo jiné řešení

Bylo to hodně náročné a pomalu se stejně schylovalo k tomu, že Václava svěříme odborníkům. Dvakrát jsme ho museli hledat po městě, když odešel bez cíle, neznámo kam. On sám se jen usmíval, my jsme měli nervy. Všechno bohužel dopadlo špatně.

Jednoho dne mi volal manžel, že nám hoří dům. Ačkoliv jsme vždy předtím, než jsme Václava nechávali samotného, vypínali spotřebiče a znemožňovali k nim přístup, nějak se mu podařilo zapnout sporák a nechat ho zapnutý.

Oheň napáchal škody, hasiči ale naštěstí přijeli včas. Teď už nebylo jiné řešení, než Václava okamžitě odvézt. Bolelo mě to, věděla jsem však, že se nedá nic dělat.

Zasáhlo to i do mých vztahů s manželem, který mi dodnes moje tehdejší rozhodnutí starat se o matčina přítele vyčítá. Přestal s tím až letos v lednu, kdy Václav zemřel.

Helena F. (51), Lovosice