Vzala jsem si někoho, koho mi ostatní ženy záviděly. On to bohužel věděl.

Už když jsem začala s Lukášem chodit, dělalo mi to dobře. Byl to velmi atraktivní kluk a většina nezadaných dívek z městečka by ho určitě jako partnera brala. Dělalo to dobře mému sebevědomí a mojí ješitnosti.

To, že měl pověst sukničkáře, mě nijak nevyvádělo z míry. Přičítala jsem to závistivým pomluvám – a i kdyby tomu tak bylo, je lépe do manželství vstupovat, když je člověk vybouřený.

Sestra měla pravdu

Měla jsem na téma věrnosti s Lukášem před svatbou několik rozhovorů. Chtěl, abychom si navzájem věřili a nežárlili na sebe. Krátce před sňatkem jsem zjistila, že čekám s Lukášem dítě.

Moje starší sestra Adéla, která budoucímu švagrovi nebyla příliš nakloněná, tuto skutečnost komentovala slovy, že si mě tím pojistil. A dodala, že si stejně bude dál užívat s jinými.

Pohádaly jsme se kvůli tomu a já dokonce ve vzteku plánovala, že Adéle řeknu, ať na moji svatbu nechodí. Od toho jsem nakonec ustoupila, ale na sestru jsem byla naštvaná dál. Svatba proběhla v trochu nervózní atmosféře.

Navzdory předpovědi byl nevlídný deštivý den. Náladu na svatební hostině mi navíc zkazila Adéla, která mě upozornila, jak se můj nastávající dívá po jisté slečně.

Ukazovala přitom na výstřední tmavovlásku, která patřila do okruhu svatebčanů pozvaných právě Lukášem. Nemohla jsem sestřina slova popřít, bylo tomu tak a viděli to všichni.

Snažila jsem se předstírat, že se nic neděje. To bylo obzvlášť těžké ve chvílích, kdy Lukáš s tmavovláskou neustále tančil a mě nechával sedět u stolu samotnou.

Najednou byl pryč

Adéla se nabídla, že Lukáše přivede. Nesnažila jsem se jí v tom už zabránit, vidina krásného svatebního dne, na který budu i po letech vzpomínat, se mi pomalu rozplývala před očima.

Lukáš si nenechal říct a naléhání sestry odmítl. Dopoledne si mě vzal, čekala jsem s ním dítě – měl tedy jistotu a využíval toho. Pak se náhle vytratil, a když jsem se snažila očima vypátrat tu výstřední tmavovlasou sokyni, zjistila jsem, že tu rovněž není.

Jeden přiopilý strýček se mě zeptal, kde mám ženicha, jestli ho snad někdo neunesl. Myslel to možná v dobrém rozmaru, ale já se po jeho slovech rozplakala. Omluvila jsem se, že mi není dobře.

Jakkoliv jsem se předtím na Adélu zlobila, nyní jsem byla sestře vděčná, že mě z hostiny doprovodila domů. Zlobila se na mě, že s tím nic nedělám.

Ptala se, jaké to může být manželství, když mě můj partner podvede hned v ten samý den, kdy si mě bere. Nedokázala jsem jí na to nic říct.

Rozvod byl neodvratný

Lukáš přijel večer za mnou a odvezl mě do hotelu, kde jsme měli strávit svatební noc. Z té ale nic nebylo. Vymluvila jsem se, že se cítím zle – což jsem se také cítila.

Vysvětlení jeho nepřítomnosti na hostině jsem nežádala, odložila jsem to na další den. A skutečně jsme se kvůli tomu nazítří pohádali. Lukáš se vymlouval, lhal, označoval mě za žárlivou hysterku.

To už ve mně ale dozrávala jistota, že s ním žít nechci. Rozvod následoval čtyři měsíce po svatbě, kdy už na mě bylo těhotenství znát. Rodiče mi sice ten krok vymlouvali, ale protože Lukáš se mezitím dopustil i dalších „hříchů“, nebylo co řešit.

Dcerka se mi narodila přesně v termínu a já si prožila rok úděl mladé rozvedené matky. Pak jsem naštěstí poznala Jirku, hodného kluka, který mě přijal takovou, jaká jsem byla – i s dítětem.

Jsme spolu už třicet, máme spolu další dvě děti.  Nikdy jsme se ale nevzali, jedna zkušenost se svatbou mi stačila na celý život.

Petra L. (54), Třebíč