Je to už hrozně dávno, ale bolestné vzpomínky jsou stále neuvěřitelně živé. Svého milovaného bráchu vídám před sebou. Mladý, rozesmátý kluk, který se chystal na svatbu. Už se jí ale nikdy nedočkal.

S mým o dva roky mladším bráchou Tomášem jsme byli nerozlučná dvojka. Velký srandista, spolehlivý, zodpovědný a rozumný. Tak seriozně přistupoval i ke svému vztahu s Marikou. Požádal ji o ruku ještě před nástupem na povinnou vojenskou službu. Chtěli se vzít až po vojně, ale když Marika otěhotněla, nebylo co řešit.

Moc se na dítě těšil

Můj bráška byl najednou nadšený nastávající taťka. Ihned naplánoval svatbu. Čtrnáct dní před obřadem, byl doma na opušťák. Už se ladily jen drobné detaily. Marika byla z Moravy a čekala nás velká svatební událost.

Tomáš se neskutečně těšil, až jsme ani nechápali, s jakým nadšením se žene do chomoutu. “Jsem moc rád, že mi půjdeš za svědka právě ty.“ Řekl ještě před odjezdem zpět na vojnu. „Tak za dva týdny ahoj!“

Nikdy se to nevyšetřilo

Ráno před svatbou, kdy už jsme si všichni mysleli, že je Tomáš ve vlaku na cestě domů, nám přišel telegram. Tomáše prý nešťastnou náhodou zastřelil jeho kolega, který s ním měl včera večer službu.

I když jsme očekávali nějaké bližší prošetřování, co se stalo, nikdo to už neřešil. Šlo prý o nešťastnou náhodu, kdy spustil nezajištěný samopal. Všechny další informace byly tabu. Už nikdy jsme se nedozvěděli, co se doopravdy stalo.

Nejstrašnější ale bylo, že nás navždy opustil můj malý usměvavý bráška. Taťka, který svého syna Tomáše, který se za pár měsíců narodil, už nikdy neviděl.

Laďka S. (58), Hradec Králové