Byl tajemný černý ptáček poslem z onoho světa?

Vždycky v zimě jsem sedávala ve svém malém, ale útulném obývacím pokoji. Dívala jsem se na zasněženou nebo zamrzlou krajinu, na klíně jsem měla deku a pletla ponožky. Okno bylo takovým mým divadlem, zejména kvůli krmítku pro ptáky.

Na zimu pryč neodletěl

Už několik let k nám na zahradu létal jeden drozd, krásný, velký samec. Vždycky jsem mu dávala sušené larvy, semínka, v létě kousky jablíček. On mi na oplátku zazpíval. Byl to takový náš, tichý rituál.

Objevil se s prvními jarními květy, ale vždy bez výjimky s podzimem zmizel. Věděla jsem, že odlétá za teplem, tak jak to některé druhy drozdů dělají. Pokaždé jsem si říkala, že je starý a příští rok už ho neuvidím. Toho roku to ale bylo jinak.

Když udeřily první mrazíky a já se smiřovala, že drozda uvidím zase až na jaře, on zůstal a přilétal ke krmítku. Byla to zvláštní, tichá útěcha pro starou osamělou ženu. Zvláštní bylo, jak měl ten pták dar, jakýsi šestý smysl pro mou duši.

Pamatuji si jeden den na začátku prosince. Zrovna mi volala doktorka, že moje výsledky nebyly nejlepší. Prý to chce víc vyšetření, ale mám zůstat klidná. Já jsem klidná nebyla, seděla jsem na křesle, v ruce telefon, a cítila, jak se mi svírá hrdlo.

Ten starý strach, který jsem za ta léta myslela, že už ho mám za sebou, se vrátil. A najednou: ťuk, ťuk, můj drozd. Seděl na římse okna, jen kousek od mého obličeje, a zlehka ťukal zobáčkem do skla.

Ani nečekal na jídlo, jen tam seděl a díval se na mě. Musela jsem se usmát. To tiché ťukání bylo jako budíček – jako by mi říkal, že se nic neděje. A moje napětí povolilo.

Nechala jsem se vést

Pak přišel Štědrý den. Stromek nazdobený, salát hotový, pohádky v televizi. Vždy mě ale také přepadl stesk po těch, kteří tu už nejsou. Často jsem myslela na otce. Zemřel už před mnoha lety. Měla jsem s ním krásný vztah.

Seděla jsem u okna a hlavou mi probíhaly vzpomínky. Přiletěl drozd. Usadil se na plotě, vůbec si nevšímal krmítka. Začal tak zvláštně pískat, jako by mi chtěl dát znamení. Něco ve mně mi řeklo, abych se oblékla a šla ven za ním.

Drozd přeletěl od starého stromu k plotu a nakonec mě dovedl k místu, kam jsem léta nezašla: ke staré, rozpraskané kamenné zídce, která odděluje naši zahradu od lesíka. Sedl si na ni a ťukal zobáčkem.

Ukazoval mi přesně na velký, šedivý kámen, který byl volnější než ty ostatní.  Srdce mi tlouklo jako zvon. S námahou se mi podařilo ten kámen odvalit.

V malém výklenku pod ním jsem našla dřevěnou schránku. Třesoucíma se rukama jsem ji otevřela. Uvnitř jsem našla srolovaný, zažloutlý dopis, adresovaný mně. Poznala jsem písmo svého otce.

Četla jsem krásné řádky

Rychle jsem se s dopisem vrátila dovnitř. Drozd se posadil na parapet a tiše mě sledoval. Otevřela jsem obálku. Uvnitř byl list bez data, ale podle obsahu jsem pak usoudila, že byl sepsaný, když jsem byla ještě mladá.

Otec mi napsal povzbuzující řádky, mimo jiné o tom, abych se jednou nebála samoty. A také, že ať jednou kamkoliv nadobro odejde, dál nade mnou bude držet stráž. Velmi mě to dojalo.

Slzy mi tekly po tvářích. V celé té příhodě bylo něco nadpřirozeného a zázračného. Podívala jsem se k oknu. Drozd tam už nebyl. Já už věděla, že nebylo třeba, aby mi dál zpíval.

Jeho tichá, zimní přítomnost byla tím největším vánočním dárkem. Možná, že byl celá ta léta otcovým vyslancem z toho světa, kam všichni jednou zamíříme.

Jana R. (62), Krkonoše