Byla ta mladá žena opravdu poslem z onoho světa?

Stalo se mi to před několika lety přímo na Štědrý den. V domě vládlo ticho, naši mladí byli se svými dětmi na návštěvě a ještě se nevrátili.

Já jsem seděla sama u stolu, kde voněla čerstvě upečená vánočka. Myšlenkami jsem se toulala v minulosti a vzpomínala na různé lidi a příhody z mého života.

Ta slova jsem znala!

Venku padal sníh, tak hustý, že se svět zdál odříznutý od všeho ruchu. Najednou někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a stála tam mladá žena. Měla bledou tvář a oči jí zvláštně zářily.

Oslovila mě s tím, že prý ztratila cestu a chtěla by se chvíli ohřát. Působila důvěryhodně, takže jsem přikývla a pustila ji dovnitř. Posadila se ke stolu, dívala se na svíčku, kterou jsem právě zapálila, a tiše se usmála.

Potom se rozhlédla kolem a ocenila vánoční výzdobu. Začaly jsme si povídat. Žena mi řekla, že je na cestě, ale nijak neupřesnila, odkud cestuje nebo kam má namířeno.

Zpozorněla jsem, když začala povídat o tom, jak se o Vánocích prý otevírají brány mezi světy. Tehdy je možné slyšet hlasy těch, kteří odešli. Uvědomila jsem si, že přesně tato slova mi kdysi říkávala moje maminka.

Nezůstaly po ní stopy

Chtěla jsem to ženě sdělit, ale ona mě předešla. Při jejích slovech mě zamrazilo. Řekla mi totiž, že moje maminka mi posílá vzkaz. Nemusím se prý bát samoty, protože nikdy sama nejsem. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.

Moje matka zemřela před lety a já přesto vnímala, že její přítomnost zaplnila místnost. Když jsem chtěla ženě nabídnout čaj, vstala a řekla, že už musí jít. Odešla stejně nečekaně, jako se předtím objevila.

Vyběhla jsem za ní, ale venku nebyly ani žádné stopy ve sněhu – jen prázdná, zasněžená ulice. Rodina se vrátila o hodinu později. Mému vyprávění nikdo nevěřil. Já mám tu ženu ale stále v paměti. Od té doby každé Vánoce zapaluji svíčku a čekám, jestli se znovu objeví.

Marta K. (59), Olomouc