Během jednoho nákupu začala malá revoluce.

Začalo to v obchodě, kde jsem se najednou rozhodla, že už nikdy nebudu kupovat pomerančový džus. Došlo mi, že už dvacet let kupuju ten samý: stejnou značku, stejnou velikost, stejnou rutinu.

A že vlastně vůbec nevím proč. Možná proto, že ho míval rád můj manžel, než jsme se před časem rozvedli. Dál už jsem ho ale kupovala ze setrvačnosti.

Dělala jsem věci jinak

V padesáti pěti letech se mi zkrátka začalo chtít dělat věci jinak. Do té doby jsem si nejspíš myslela, že když budu dělat věci pořád stejně, udržím svět pohromadě. Najednou mi to připadalo směšné.

Jako kdybych byla postava v komedii, která si neuvědomuje, že její život je napsaný někým jiným. Ten týden jsem udělala ještě pár dalších věcí, které by se daly nazvat „malými revolucemi“. Sedla jsem si na jinou židli u stolu.

Zavolala jsem sestře, se kterou jsem nemluvila tři roky kvůli hádce o dědictví, a řekla jí, že už mě to nebaví. Koupila jsem si knihu o japonské keramice, i když jsem si vždycky myslela, že mě zajímá jen francouzská literatura. A začala jsem chodit na procházky bez cíle, jen tak.

Udělala jsem si seznam

Jednoho dne jsem seděla v parku na lavičce, když si přisedla mladá žena. Začaly jsme si povídat. Zaskočila mě otázkou, co mě baví. Nedokázala jsem na ni odpovědět – ne proto, že bych nevěděla, ale proto, že jsem si tu otázku dlouho nepoložila.

Ten večer jsem si sedla ke stolu a napsala si seznam věcí, které mě bavily kdysi. Malování akvarelem. Pečení chleba. Poslouchání vážné hudby.

A pak jsem si napsala druhý seznam: věcí, které bych chtěla zkusit. Naučit se rozpoznávat ptáky podle zpěvu. Jet sama na víkend do cizího města. Zkusit tanec, i když mám, jak se říká, obě nohy levé.

Můj život se neuvěřitelně obohatil a někdy mi připadá, že doslova mládnu. Doporučila bych všem čtenářkám, které se cítí osamělé nebo v zajetí rutiny, aby v sobě také našly rebelku – stojí to za to!

Dagmar M. (58), Ostrava