Čas každého z nás promění. S odstupem třiceti let je to opravdu hodně vidět.

Už jsem léta v důchodu a po smrti manžela se cítím občas docela sama. Proto mě překvapilo i potěšilo, když si na mě vzpomněli moji bývalí studenti. Skoro celý život jsem totiž učila na jednom gymnáziu.

Na čtyři z nich jsem byla zvědavá

V minulosti se mi stalo dvakrát, že ti, kterým jsem byla třídní profesorkou, mě pozvali na abiturientský sraz. Bylo to vždy trochu rozpačité a další pozvání jsem potom raději odmítala.

Nyní, kdy mi bylo už přes sedmdesát, jsem z nečekané nabídky jedné třídy měla naopak radost. Měla jsem doma album s třídními fotografiemi všech studentů, které jsem učila a spoustu z nich jsem si samozřejmě po takové době nepamatovala.

Tahle třída, na jejíž sraz jsem měla jít, patřila ale k velmi výrazným. Na čtyři studenty jsem si pamatovala obzvlášť dobře:

věčného průšviháře Marka, kterému hrozilo každou chvíli vyloučení, třídního premianta Davida, syna jednoho funkcionáře, krásnou Hedviku, po níž toužili všichni studenti ve škole i nekonvenčního Vláďu, tichého chlapce, co psal básně. Jak se asi vyvinuly jejich osudy za těch třicet let?

Kdyby to tak věděli předem!

Některé studenty jsem poznala hned, u jiných to byl problém. Na rozdíl od těch minulých srazů zde vládla příjemná nostalgická atmosféra. Ke svému zármutku jsem se dozvěděla, že dva chlapci ze třídy už nejsou mezi živými:

jeden si sáhl na život, druhý se zabil při autonehodě. A jak dopadli ti zmínění studenti? Dost opačně, než se dalo čekat. Z Marka se stal úspěšný podnikatel. David byl jen průměrný regionální politik. Hedvika byla sama a třikrát rozvedená. A Vláďa nepřišel;

kdysi emigroval do Kanady a tam už zůstal. Potvrdila jsem si, že na tom, jaké máme podmínky na startu do života, záleží jen zčásti. Je na nás, jak je dokážeme využít nebo změnit.

Kdyby se bývali ti studenti kdysi mohli podívat třicet let kupředu, asi by nechtěli věřit tomu, jací budou.

Anna V. (72), Brno