V každém vztahu je jedna strana zamilovaná víc než ta druhá. A může na to doplatit.

Na nevěru jsem měla svůj názor, považovala jsem ji za něco špatného, čemu by se měl slušný člověk vyhnout. Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma.

Bylo mi dvaačtyřicet, když jsem se bláznivě zamilovala a nemohla s tím nic dělat. Vlastně jsem s tím nic dělat ani nechtěla. Radek na tom byl stejně, rovněž v manželském svazku a beznadějně zamilovaný do mě.

Věřila jsem, že budeme spolu

Jak jsem ho víc a víc poznávala, uvědomovala jsem si, že po takovém muži jsem celý život toužila. Nebylo to jen o vzájemné přitažlivosti. Měli jsme stejné zájmy, názory i celkový pohled na svět. Přitom jsem si na svoje manželství nemohla stěžovat.

Za ty roky z něho ale už vyprchala všechna romantika a s Martinem jsme byli vlastně spíš ze zvyku a setrvačnosti. To, že jsem zamilovaná, jsem nedokázala dlouho tajit.

Přiznala jsem to Martinovi poté, kdy jsme si s Radkem vyjasnili, že zbytek života chceme strávit spolu. Museli jsme se ovšem nejprve oba rozvést.

Ani pro Radka nepředstavoval tento krok žádnou překážku, protože se ženou ho spojoval už jen majetek. Vznášela jsem se na růžových obláčcích a celé dny snila o budoucím životě s novou láskou.

Přišlo nemilé překvapení

Se svým rozvodem jsem to měla až překvapivě snadné. Martin vzal všechno s pochopením a přátelsky. Po prvním stání bylo všechno hotovo. Zbývalo mi počkat, až se rozvede i Radek. Ten ale svůj slib začal odkládat.

Nejprve se vymlouval na nemoc manželky, potom na nějaké majetkové nejasnosti. Nakonec jsem zůstala v šoku, když se mě zeptal, jestli by mi nevyhovovalo nechat to tak, jak to je. Chtěl se scházet tajně, aspoň co se jeho rodiny týká. Brala jsem to od Radka jako zradu.

Pozdě jsem pochopila, že moje důvěra byla naivní. Vše, co mezi námi bylo, tak postupně vyprchalo a můj rozvod se ukázal jako zbytečný. Dnes jsem vdaná podruhé za jiného muže, ale na Radka, ve kterém jsem viděla ideál, vzpomínám už jen ve zlém.

Ivana M. (56), Opava