Poslední den v roce se lidé mohou dostat do situací, na které pak celý život vzpomínají.

Co mají dělat dvě rozvedené ženy středního věku na Silvestra, když jejich potomci už mají věk na to, aby ho oslavili se svými kamarády? No přece vyrazit si někam společně.

Do půlnoci to ještě šlo

S kamarádkou Marikou jsme se rozhodly, že poslední den roku tentokrát strávíme na horách. To jsme ovšem netušily, jakou noc tam zažijeme.

Měly jsme objednaný společný pokoj v jednom větším penzionu – to už jsem preventivně zamluvila v září, když jsme o Silvestru na horách začaly s Marikou mluvit. Co jsme od toho očekávaly?

Asi nic moc, hlavně to, že změníme prostředí, poznáme nové lidi a možná zažijeme něco zajímavého. Přijely jsme na Silvestra v poledne, prošly se po okolí a večer jsme vyrazily do místního společenského domu, kde se konala velká oslava.

Do půlnoci jsme se dobře bavily, potom už kolem nás bylo příliš mnoho opilých lidí a ani já s Marikou jsme nepatřily k nejstřízlivějším. Raději jsem proto po druhé hodině ráno zavelela k ústupu zpátky do penzionu.

Zjistila jsem náš omyl

Kdyby mě bývalo varovalo, že dveře našeho pokoje jsou pootevřené, asi by to všechno dopadlo jinak. Já jsem v tu chvíli byla ráda, že nemusím lovit klíče a strkat je do zámku. Už jsme byly hodně společensky unavené, takže jsme si hned chtěly jít lehnout.

Odložily jsme si do negližé a Marika se vydala do koupelny. Už předtím jsem zaslechla nějaké vrčení a škrábání, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jakmile ovšem Marika otevřela dveře koupelny, následoval šok. Vyřítil se na nás odtamtud velikánský pes.

Obě jsme vykřikly hrůzou a daly jsme se na ústup směrem k balkonu. V domnění, že nás pes pronásleduje, jsme skočily dolů do hromady sněhu, tak nalehko, jak jsme obě byly. Štěkot za chvíli ustal. Stály jsme před penzionem, nikde nikdo a třásly jsme se zimou.

Chladem jsme trochu vystřízlivěly a já si podle oken uvědomila, že to vlastně nebyl náš pokoj – omylem jsme vlezly do jiného. Vydaly jsme se proto ke vchodu do penzionu. Tam ale bylo už zamčeno.

Marně jsme se snažily dostat dovnitř – na naše bouchání do dveří nepřišla žádná reakce. Byla to pořádně zapeklitá situace: dvě dámy v mrazivé silvestrovské noci v horském městečku, kde už většina opilých lidí šla spát.

Nemohly jsme si ani přivolat pomoc, naše doklady i mobily zůstaly v tom pokoji, kam jsme omylem vnikly.

Vysvětlování bylo složité

Situace vypadala hrozivě. Nedokázaly jsme najít nikoho, kdo by se nás ujal. Marika se rozhodla, že k našemu pokoji vyšplhá po hromosvodu a já nebyla ve stavu jí v tom zabránit. Dopadlo to špatně. Kamarádka spadla.

Sníh sice její pád přibrzdil, ale stejně si podvrtla kotník, takže jsme měly o starost víc. Spasila nás policejní hlídka, nebo jsme si to alespoň nejprve myslely. Policisté nás sice odvezli na stanici do tepla, ale tím problémy neskončily.

Během našeho vysvětlování přijali telefonický hovor, že se někdo pokoušel vloupat do pokoje v tom našem penzionu. Byl to samozřejmě host z pokoje, kam jsme v dobré víře vnikly.

Jednalo se o nějakého bohatého Němce, majitele toho obrovského psa, který proměnil naše oslavy v noc hrůzy. Než se vše objasnilo, bylo skoro ráno. Vyvázly jsme z toho s kázáním o tom, že když to neumíme, tak se nemáme opíjet.

Z hor jsme odjížděly nevyspalé, nastydlé a s přáním, aby neplatilo přísloví „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Doma se každé z nás naši potomci ptali, jak jsme si Silvestra na horách užily. Marika to měla s vyprávěním těžší, kvůli tomu kotníku.

Já jsem jen mávla rukou, že to byla celkem nuda. Proč bych měla vlastním dětem být špatným příkladem?

Alice B. (46), Praha