Osamělé místo se stalo dějištěm hrůzné příhody.

Přihodilo se to už před deseti lety, ale dodnes ten obraz nemůžu vymazat z paměti. Psal se konec listopadu, panovalo typické podzimní počasí a já jela s manželem navštívit jeho matku.

Ta bydlela v malé vesnici. Ve chvíli, kdy jsme projížděli okresní silnicí, která vedla hlubokým lesem, se stalo něco hrozného.

Málem se nám zastavil dech

Řídila jsem já, cestu jsem dobře znala. Jela jsem opatrně a pomalu i kvůli nevlídnému počasí a mokré silnici. Věděla jsem dobře o jedné velmi ostré zatáčce, která už se stala svědkem mnoha nehod, takže jsem zpomalila na minimální rychlost.

Náhle jsem spatřila, jak z hustého lesa, který lemoval silnici, kdosi vylézá. V první chvíli jsem si myslela, že je to nějaký zbloudilý turista a intuitivně jsem šlápla na brzdu. Manžel toho tvora spatřil také a oběma se nám málem zastavil dech.

Nevypadalo to vůbec jako člověk, i když to kráčelo po dvou. Připomínalo to spíš nějaké strašidelně vyhlížející zvíře s velmi dlouhou srstí. Auto úplně zastavilo a ten tvor hleděl přímo na nás. Měl žluté oči, ze kterých vyzařovala hrozba a agresivita. Vykročil směrem k nám!

Vracet jsem se tam nechtěla

Zmocnila se mě panika a v první chvíli jsem nevěděla, jestli mám couvat nebo se pokusit tu obludu objet. Byla stále blíž a já si připadala jako přimražená. Vzpamatoval mě až hlasitý povel manžela, abych začala rychle couvat.

Zařadila jsem zpátečku a od nebezpečného tvora jsme se vzdalovali. Naštěstí už zůstal stát na místě. Docouvala jsem k místu, kde silnici křižovala lesní cesta a tam jsem vůz otočila.

Chvíli jsme ještě přemýšleli, jestli se máme znovu vydat původním směrem. Já jsem však byla natolik vyděšená, že jsem manžela poprosila, ať matce zavolá a řekne jí, že přijedeme jindy.

Dlouho jsme pak diskutovali o tom, co jsme vlastně viděli. Odpověď jsem našla až v ilustraci z jedné knížky. Jak já, tak i manžel jsme dodnes přesvědčení, že ten podivný tvor, který nám vstoupil do cesty a ohrožoval nás, byl vlkodlak.

Jiřina V. (57), Plzeň