To, že někomu věříme skoro celý svůj život, není zárukou, že nás nezklame.    

Ke svému muži jsem měla po celou dobu našeho vztahu absolutní důvěru. Nepatřila jsem nikdy k žárlivým a nesebejistým ženám, které se bojí konkurence. S Michalem nás spojovala spousta zážitků už od střední školy, kde jsme byli „jenom“ dobrými kamarády.

Dohromady jsme se dali až v pětadvaceti letech, oba po špatné zkušenosti s předchozími vztahy.

Nikdy jsem ho nepodezřívala!

Měli jsme spolu syna a dceru a náš život se vyvíjel bez větších zádrhelů a komplikací. Vlastně jsme se ani nikdy nehádali, opravdu jsme k tomu neměli důvod. Věřila jsem, že jsme si určeni osudem a že s Michalem společně bok po boku zestárneme.

Dařilo se i našim dětem. Někdy jsem se v duchu ptala, čím jsem si tak bezstarostný a krásný život zasloužila. Věděla jsem ale, že jsem nikdy nikomu neprovedla nic zlého. Měli jsme i dost známých. Poté, co Michal změnil pracovní místo, přibyli další.

Mezi nimi i Václav s Romanou, o něco mladší pár. Václav byl Michalovým kolegou, alespoň v těch prvních měsících. Pak sice odešel, ale setkávali jsme se dál. Mojí ženské intuici neušlo, že se Romana Michalovi líbí, ale nikdy bych ho z ničeho nepodezřívala.

Ostatně nikdy jsme neměli problém dát před sebou najevo své sympatie k opačnému pohlaví. Důvěra mezi námi byla téměř stoprocentní.

Hlas v telefonu mě šokoval!

O změnách v lidském životě často rozhodují hloupé náhody. Jednoho dne, když jsem nešla do práce kvůli bolesti hlavy, si Michal zapomněl doma mobil. Nikdy by mě nenapadlo kontrolovat mu zprávy, ctila jsem jeho soukromí.

Když ale mobil několikrát zazvonil – a já tehdy teprve zjistila, že ho manžel nechal omylem doma – podívala jsem se, kdo volá. Na displeji bylo jenom písmeno „R“. Zavolala jsem proto zpátky, abych vysvětlila, že Michal dnes u sebe telefon nemá.

Než jsem stačila něco říct, ozval se na druhé straně hlas: „Ahoj, Míšo, miláčku, proč to nezvedáš? Platí ten dnešek?“ Neomylně jsem poznala Romanu. Nebyla jsem v tu chvíli schopná ani slova. Zavěsila jsem. Říkala jsem si, že to musí být nějaký omyl.

Jenže zdrobnělina manželova křestního jména takovou domněnku vylučovala. Byla jsem v šoku a tak jsem začala číst zprávy, které měl Michal v telefonu. Několik jich bylo od „R“, tedy od Romany. Nešlo o žádná vášnivá vyznání, ale přesto jejich přečtení bolelo.

Ti dva si prostě domlouvali tajné schůzky. Zhroutil se mi celý svět. Dlouho jsem přemýšlela, co mám udělat. Svěřovat jsem se nikomu nechtěla. A hned udeřit na Michala také ne. Položila jsem telefon tam, kde ho manžel zapomněl a čekala, až se vrátí.

Stačil jediný pohled

Michal věděl, že mi není dobře, takže stav, ve kterém mě spatřil, ho nepřekvapil. Potají jsem ho sledovala a viděla, jak si oddechl, když našel zapomenutý mobil. Jakmile se s ním vzdálil z pokoje, bylo mi jasné, že chce vidět, co mu Romana psala.

Za chvíli se vrátil a tvářil se spokojeně. Když jsou spolu dva lidé tak dlouho jako my, poznají, když se něco děje – a já se neumím moc přetvařovat. Stačil jeden jediný pohled do očí a oběma nám to bylo jasné:

Michalovi to, že vím o jeho poměru a mně, že se to dovtípil. Položila jsem mu jen jednu otázku: jak dlouho to trvá. Odpověď mi vyrazila dech. S Romanou se scházel pět let, vlastně skoro od té doby, co jsme se poznali s ní a jejím manželem.

Michal se mě zeptal, jestli se chci rozvést. To jsem si nepřála, ale věděla jsem současně, že náš vztah už nikdy nebude jako předtím. Tajný vztah s Romanou manžel ukončil, ale od té doby spolu žijeme spíš jako dva cizinci.

Michal se sice snaží dát nějak věci do původního pořádku, ovšem nejspíš je mu jasné, že se mu to nikdy nepovede. Kdo jednou zradil tak skvělý vztah, tomu už to zůstane napořád vypáleno jako cejch!

Helena P. (46), Pardubice