V mládí člověk prožije chvíle, které si pak celý život rád připomíná. Nejkrásnější jsou ty, které se týkají lásky.

V osmdesátých letech nebylo u nás možné volně cestovat a tak se většina zahraničních dovolených odehrávala ve „spřátelených“ zemích. Nejoblíbenějším cílem naší rodiny bylo vždy Bulharsko. Trávili jsme tam u moře skoro každý rok.

Vynořil se kousek ode mě

Ve svých téměř osmnácti letech jsem si vymínila, že tentokrát jedu s rodiči a mladším bratrem naposledy. Kdyby to záleželo na mně, tak raději než na plážích Černého moře bych se opalovala s partou někde v Čechách u rybníka. O tom však do mé plnoletosti nechtěli rodiče ani slyšet.

První dny pobytu to skutečně vypadalo, že většinu času strávím opalováním, koupáním a přemýšlením o tom, jak by mi bylo někde lépe s partou mých vrstevníků. Knížky, které jsem si s sebou vzala, jsem měla přečtené za dva dny.

Zkoušela jsem se rozhlížet kolem, zda bych nenatrefila na nějakou kamarádku v mém věku, případně i kluka. Čtvrtý den našeho desetidenního pobytu jsem plavala na nafukovací matraci co nejdál od břehu.

Líně jsem sledovala dění na břehu a tak jsem se polekala, když se z vody kousek ode mě někdo vynořil.

Byl to asi dvacetiletý kluk, který se tu potápěl. Připlaval ke mně a začal se mi omlouvat cizí řečí. Pochopila jsem, že je to Bulhar. Se svými znalostmi ruštiny, která byla tenkrát všude povinná, jsme se nakonec nějak domluvili.

Představil se mi jako Dmitrij, ale chtěl, abych mu říkala Míťo. Byl hezký, snědý, s tmavýma očima a já – možná i z nedostatku jiných příležitostí – jsem se do něho během minuty zamilovala.

Litovala jsem, že čas utíká

Zbytek odpoledne jsme pak strávili s Míťou v moři i na pláži. Řekla jsem o něm rodičům, aby neměli starosti nebo připomínky. Dobře věděli, jak se na společné dovolené nudím a tak mi nechali celkem volné pole působnosti.

O svém novém známém jsem se dozvěděla, že pochází z vnitrozemí – z hlavního města Sofie – a studuje na univerzitě. Naše zalíbení bylo vzájemné. Věděla jsem, že v dalších dnech pobytu se už rozhodně nudit nebudu. Najednou jsem litovala, že jich už bude pouze šest.

Před mými rodiči jsme se k sobě nechovali nijak důvěrně, ale když jsme byli sami, vodili jsme se za ruce, líbali se a objímali. V den, když se blížila chvíle našeho odjezdu, přišel za mnou a přinesl mi něco na památku: krásný pozlacený přívěšek.

Bulharsky na něm bylo napsáno mé jméno – Petra. Netušila jsem, zda ho někde koupil nebo nechal vyrobit, ale udělal mi velkou radost. Pak ještě poslední polibek, poslední zamávání a letní lásce byl konec.

Potkali jsme se znovu!

Psali jsme si pak s Míťou asi půl roku, ale život šel dál. Vystudovala jsem vysokou školu, začala pracovat, po nějaké době se provdala a přivedla na svět dvě děti.

Dávnou několikadenní lásku z Bulharska mi připomínal pouze onen přívěšek s mým jménem a pár fotografií.

Míťovu adresu jsem ztratila – v krabici s „památkami“ zůstaly jen jeho dopisy, nikoliv obálky. Nepředpokládala jsem, že bych se s ním ještě někdy setkala. Beztak bychom se po takové době asi nepoznali. Do Bulharska jsem se dostala znovu po třiceti letech.

S pocitem nostalgie jsem se jednoho dne opět ocitla v témže kempu jako kdysi s rodiči. Vzpomínky se mi vrátily jako živé. Měla jsem na sobě kvůli vzpomínkám i přívěšek od Míti. V letních šatech jsme se druhého dne po příjezdu procházeli kempem.

V tom jsem zaslechla, jak někdo lámanou češtinou volá moje jméno. Byl to on. Poznala jsem ho i po těch letech, třebaže přibral a jeho tvář zdobil mužný knír. Poznal mě podle přívěšku, který mi kdysi daroval. Také on tu byl s rodinou.

Došlo ke vzájemnému představování a po zbytek pobytu jsme měli v kempu dobré přátele. Jezdíme od těch dob do Bulharska pravidelně, dnes už sami, bez dětí a s Míťou a jeho ženou se každé léto potkáváme.

Jitka N. (59), Kladno