Marie měla velmi těžký život, přesto kolem sebe rozdávala dobrou náladu a optimismus a dožila se krásných pětadevadesáti let. Možná i díky pozdní lásce!
Je to právě rok, co zemřela má milovaná babička Marie. A já bych se ráda podělila o její životní příběh, který může přinést naději nejedné z nás. Naději na lásku i v druhé půli života. Babička byla nejmladší z pěti sourozenců.
Maminka jí zemřela na tuberkulózu, když jí bylo teprve deset let. Tři starší bratři byli už dospělí a z malé vesnice na jihu Čech odešli do Prahy. Tam se pak postupně oženili. Doma tak s otcem zůstala jen babička a její starší sestra Anežka.
Místo úlevy přišla nenávist
„Musely jsme zastat všechnu práci doma i na poli,“ vyprávěla vždycky babička. „Anežka už tenkrát chodila s Fandou a jen co oslavila osmnácté narozeniny, vdala se.
Chtěla žít po svém,“ chápala sestru, která ji tak nechala samotnou na celé hospodářství s věčně utrápeným otcem, který se nebyl schopný vzpamatovat ze smrti milované manželky.
Nakonec tatínkovi příbuzní dohodili novou ženu. „Prý že to bude tak pro mě lepší, když má stejně starou dcerku, budu mít kamarádku a méně práce. No jo, bylo to ale všechno jinak,“ vyprávěla smutně babička. Macecha dávala přednost své vlastní Dorotě a ona musela pracovat dál.
Do toho onemocněl tatínek. Babička si vždy přála studovat, ale nešlo to. Ze školy musela rovnou do práce, a tak nastoupila do továrny v okresním městě. Tam se seznámila s mým dědou Antonínem.
Sňatek z rozumu
Tatínek zemřel a macecha ji chtěla z domova vystrnadit. Stejně jako Anežka se tak Maruška vdávala už v osmnácti. Jenomže zatímco její sestra se vdávala z lásky, ona z rozumu. Antonín byl o deset let starší a pocházel z bohatého statku. Jenže za pár let museli většinu polí a majetku odevzdat do družstva.
V domě, kam se Marie za Tondou přistěhovala, žil ještě jeho otec a svobodný starší bratr. Babička si tak moc nepomohla. Ráno brzy vstávala, aby se postarala o kozu, slepice a králíky, pak všem chlapům přichystala snídani a běžela do práce.
Po návratu zase pracovní kolotoč v domácnosti k tomu zahrada a políčko. Až se narodil můj táta Toníček. Děda Antonín sice nebyl zlý, ale žena podle něj patřila do kuchyně a měla se starat o domácnost, chlap vydělávat a několikrát do týdne zajít do hospody.
Do padesáti znala jen dřinu
Babička takhle prožila více než třicet let. Nebylo jí ani padesát, když děda náhle zemřel. Dlouhá léta dřiny se na babičce podepsala. Hlavně se jí vracely bolesti zad. Teprve po dědově smrti ji moji rodiče přesvědčili, aby zašla k doktorovi. Za pár měsíců už byla po operaci páteře!
Za pět minut dvanáct, hrozilo nebezpečí ochrnutí nohy. A tak dostala poukaz do lázní. „Přece nepojedu do lázní, jako nějaká panička,“ brblala, ale nechala se přesvědčit.
Já si to nepamatuji, protože jsem byla ještě malá, ale naši vždycky vyprávěli, jak přijela Maruška z Luhačovic celá rozkvetlá!
„Mami, že ty se se nám tam zamilovala?“ smál se táta. Na to babička odpověděla: „Já se stydím, Toníku, ale asi ano. Je to ostuda, taková jsem stará ženská.“
Šťastný podzim života
Babička se nechala chvíli přemlouvat a pak přiznala, že si v lázních moc dobře rozuměla s jedním sympatickým „nóbl“ pánem. „Vždyť já se k němu ani nehodím, jsem taková obyčejná.“ Rodiče byli zvědaví, a tak babička nového přítele pozvala na návštěvu.
Děda Láďa, jak jsme mu říkali, byl strojní inženýr a celý život jezdil po montážích.
Nějak při tom „zapomněl“ zakotvit a zůstal sám. „Do Marie jsem se zamiloval na první pohled,“ šibalsky říkal. „A když jsem ochutnal její švestkové knedlíky, musel jsem si ji vzít!“ smál se šťastně.
Prožili spolu dalších pětačtyřicet let plných lásky a porozumění. Maruška Láďovi s láskou vařila a pekla a on jí dopřál to, co předtím nikdy nezažila.
Kino, divadlo, dovolené nejdřív v Čechách a na Slovensku a po revoluci i u moře. „Nevím, čím jsem si to zasloužila, že mi pánbůh nadělil Ládínka,“ usmívala se vždycky babička a láskyplně dědu hladila po rukách. Láska prostě kvete v každém věku!
Marie K. (54), Sušice
