Chtěla jsem si zkrátit cestu přes les. Déšť mě ale vehnal do opuštěného rozpadlého stavení. Nebyla jsem sama, kdo se tam ukryl. V rohu místnosti se krčila malá liška.
Nebylo to poprvé, co jsem si krátila cestu domů přes opuštěnou samotu poté, co mi ujel autobus. Většina z místních to tak dělala, a to nejen ve dne, ale i v noci. Než jsem vyšlapala strmý sráz k lesu, bylo už šero. Po nebi se proháněly cáry mraků.
Od opuštěného statku byl překrásný výhled. Zastavila jsem se a kochala se pohledem na naši vesnici. Stačilo jen sejít kopec a byla jsem doma. Vítr, který se proháněl po kopci, přihnal zničehonic prudký déšť a já se musela rychle ukrýt do rozvalin staré stodoly.
Sedla jsem si tam na starou židli, které sice chybělo opěradlo, ale nohy měla všechny, a rozbalila si rohlík se salámem. Ještě jsem si ani nekousla, když jsem zaslechla ten podivný zvuk.
Co s ním bude?
Bylo to tiché zakňourání. Vytáhla jsem mobil a zasvítila si do kouta baterkou. Sedělo tam liščí mládě a třáslo se strachy. Bylo tak malé! Kde má mámu? Napadlo mě a rychle jsem se rozhlížela kolem. Určitě je někde blízko a pozoruje mě.
Jestli se přiblížím k mláděti, tak po mně skočí! Lišče natahovalo nos. Salám ho lákal. Vzala jsem plátek a hodila jej k němu. Mládě po něm skočilo a hltavě jedlo. Vytočila jsem číslo na kamaráda hajného.
„To bude asi mládě té lišky, co ji včera srazilo auto,“ povídá. „Počkej tam, já jedu!“ Lišče jsme společně chytli. „Co s ním bude?“ ptala jsem se. To zvířátko se mi totiž moc líbilo.
Viděla jsem na internetu několik videí s ochočenou liškou a dojímalo mě, jak se takové divoké zvíře může sblížit s člověkem. Musela jsem dělat na našeho hajného velké psí oči, aby mi za pár dní, po veterinárním vyšetření a naočkování, tu lišku přivezl domů.
Maryška
„Do domu si ji ale moc nepouštěj, lišky dělají hrozný bordel. Udělej jí boudu na zahradě!“ varoval mě ještě. Já už ale za ním zavírala dveře a nesla si to zrzavé mládě, které se mě samozřejmě bálo, do kuchyně.
„Budu ti říkat Maryška,“ řekla jsem té lišce a pak ji opatrně vypustila, abych jí mohla dát jídlo. Maryška si u mě zvykla rychle. Je pravda, že jsem musela hodně zapracovat na její výchově, ale nedokázala jsem přenést přes srdce, že by spala venku ve psí boudě.
Už je to více než čtyři roky, co se mnou Maryška žije, a musím říct, že jsme velké parťačky. Dokážu sedět na terase dvě hodiny a dívat se na ni, jak dovádí na zahradě.
Vnuk ji miluje, dokonce ji naučil aportovat, na což se přišel i hajný podívat, protože tomu nemohl uvěřit.
Libuše (58), Zlínsko
Je fascinující představit si, že i tak divoké zvíře jako liška dokáže najít místo v lidském domově. Neuvěřitelný příběh o péči a soužití!
Takové nalezené lišče je jistě roztomilé! To musel být zážitek mít doma ochočenou lišku. A co takhle vzít Maryšku na výlet do Brna? 😂