V nejtemnějších koutech mezi hroby se zjevoval muž s podivným přáním.

Hrob naší rodiny se nacházel v zadní části hřbitova, u zdi a ve stínu velkých stromů. Pokud tam někdy svítilo sluníčko, tak vždycky jen pár minut, jinak tam bylo stále šero a vlhko.

Bála jsem se tam chodit už kdysi, jako malá holka, a nepřešlo mě to vlastně ani do dospělosti. Tatínek mi zemřel, když mi bylo deset roků; měl dlouhou, těžkou nemoc. Maminka se dočkala mojí svatby i vnoučat, ale před časem jí zradilo srdíčko.

Měla jsem tak dvojnásobný důvod chodit na hřbitov pravidelně. Nikdy se mi tam nic tajemného nepřihodilo – až do loňského podzimu.

Byla tam skoro úplná tma

Přišla jsem tehdy na hřbitov pozdě, už byla skoro tma. Bylo tam ještě několik lidí, i jedna známá, se kterou jsem se pozdravila. Pak už jsem mířila do toho našeho „zákoutí“.

Došla jsem až k rodinnému hrobu, když jsem si uvědomila, že se dnes cítím nějak podivně. Na hřbitově vládla nějaká divná atmosféra. Zrovna dnes jsem měla v úmyslu zdržet se déle, trochu očistit náhrobní desku, vyměnit a zalít květiny a zapálit nové svíčky.

Tady u našeho hrobu byla už skoro úplná tma. Pustila jsem se do práce, abych ji měla co nejrychleji za sebou. Vzala jsem staré květiny, že je půjdu vyhodit. Jak jsem se otočila, strnula jsem a po celém těle mi přejel mráz.

Přede mnou stála nějaká tajemná postava. Vzpamatovala jsem se a rozechvělým hlasem jsem pozdravila, v domnění, že je to někdo, kdo se přišel postarat o některý ze sousedních hrobů. Jakmile ale ta postava promluvila, znovu jsem se vyděsila!

Měla jsem předat zprávu

Mužský hlas, který mě oslovil, zněl tlumeně, jako kdyby si někdo držel ruku na ústech. Šeptal nějaká slova, ale já je nejdřív vůbec nerozeznala. Utéct nebylo kam, postava mi stála v cestě. Vykoktala jsem ze sebe otázku, co si přeje.

Tentokrát muž šeptal výrazněji a zřetelněji, takže jsem jasně slyšela, co říká. Měla jsem jet do sousedního města, tam zazvonit na adrese, kterou mi sděloval a říct paní Kolářové, která tam bydlí, aby sem na hřbitov někdy přijela.

Hlas několikrát svoji žádost opakoval, zatímco mně podklesávaly nohy v šílené panice. Před sebou jsem viděla jen obrysy té postavy – a pak najednou nic. Bylo ticho, žádný hlas se už neozýval a nikde v okolí nebyl nikdo v dohledu.

Na hřbitově jsem toho dne samozřejmě už nezůstala, uháněla jsem odtamtud, co mi nohy stačily. A netušila jsem, kdy se tam znovu vypravím.

Nakonec jsem to udělala!

Příště jsem ke hrobu šla za denního světa a v doprovodu syna, další týden zase s manželem. Nikdy se nic nestalo. Teprve napotřetí jsem se znovu odvážila jít tam sama. Než jsem došla na hřbitov, schovalo se slabé podzimní sluníčko za mraky.

Rychle jsem udělala pravidelnou údržbu, chvíli jsem u hrobu ještě postála – a jakmile jsem se otočila, stála jsem tváří v tvář stejné postavě jako před třemi týdny!

Naléhavě a trochu zlověstně mě ten muž, kterému ani nebylo pořádně vidět do tváře, žádal o totéž co minule. Bála jsem se pohnout. V jednu chvíli jsem málem omdlela, když ta postava vykročila proti mně. Vzápětí se ale znovu rozplynula jako mlha.

Vyděsilo mě to ještě víc než poprvé. Rozhodla jsem se udělat, co ten muž chtěl. Zajela jsem na uvedenou adresu. Žena, která mi otevřela, se mi představila, jako Kolářová. Vylíčila jsem jí, co se mi stalo a říkala jsem si, že mě asi bude považovat za blázna.

Místo toho zbledla a pak mi poděkovala. Vyšlo najevo, že nedaleko našeho rodinného hrobu je pohřben její první manžel. Ona se znovu vdala a v posledních měsících na hřbitov vůbec nejezdila. Nevím, jestli tam od té doby byla.

Asi ano, protože ke hrobu už zase dlouho chodím většinou sama a i když se stále bojácně rozhlížím, nikdy se mi už nic podobného nestalo!

Martina J., (58), Karviná