Kdo z nás ví, co se odehrává mezi hroby, když nastane tma a pozůstalí odejdou?  

Po smrti svého manžela jsem chodila na hřbitov skoro každý druhý den. Hrozně se mi po Luďkovi stýskalo. U rodinného hrobu jsem mu pravidelně vyprávěla, co je v mém životě nového.

Myslela jsem, že je to svíčka

Času jsem k návštěvám hřbitova měla víc než dost. Ještě jsem pracovala, ale bylo to účetnictví na živnostenský list, takže většinu času jsem trávila doma.

Syn i dcera měli své rodiny a oba bohužel žili dost daleko, takže mě s partnery a vnoučaty navštěvovali nepravidelně. Moje nejlepší kamarádka zemřela už před časem a já sama jsem se s novými lidmi moc dobře neseznamovala.

Jednoho podzimního dne, když jsem přišla na hřbitov skoro před setměním, se mi stala divná, tajemná a strašidelná věc. Už jsem se chystala, že se s Luďkem rozloučím a půjdu domů, když jsem si povšimla matné záře v rohu hřbitova, u zdi.

Nejprve jsem si pomyslela, že tam hoří nějaká hodně výrazná svíčka, ale pak se to světlo začalo pohybovat. Ke svému úžasu jsem v něm po chvilce rozpoznala obrys postavy. Nadpřirozené jevy jsem nikdy nepopírala, ale ani jsem je nevyhledávala. V tu chvíli mi ale bylo jasné, že to, nač se dívám, je duch nějakého zemřelého!

Zdálo se, že mě nevidí!

Možná to někomu bude připadat směšné, ale první, co jsem udělala, bylo, že jsem požádala Luďka, aby mě ochraňoval. Nedala jsem se na útěk, jen jsem fascinovaně sledovala, co se bude dále odehrávat.

Po malé chvilce se od jiného hrobu v jiné části hřbitova odpoutalo světlo podobné tomu prvnímu. Připojilo se k němu. Netrvalo dlouho a objevovala se nová a nová světla, tedy přesněji řečeno spíše mlhavé postavy.

Stála jsem u Luďkova hrobu a bála jsem se pohnout. Pak mi zvědavost nedala a pomalu jsem se vydala k místu, kde se všechny ty přízraky setkávaly. Bylo jich tam nejméně dvacet.

Pokud by se ukázalo, že o mojí přítomnosti vědí nebo že mě chtějí nějak ohrozit, okamžitě bych se bývala obrátila a dala se na útěk. Nezdálo se však, že mě vůbec vidí – a pokud ano, že by je to zajímalo.

Čím víc jsem se pomalu přibližovala k tomu shromáždění duchů, tím silnější jsem pociťovala chlad. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi četla, že právě to je jedním ze znamení přítomnosti bytostí ze záhrobí.

Přišla jsem k tomu shluku matných světel tak blízko, že jsem skoro rozeznávala obličeje těch bytostí. Byli tam muži, ženy i děti. Nikoho z nich jsem neznala.

Kolem vládlo ticho a ani ty přízraky se nijak hlasitě neprojevovaly, pouze mezi sebou nějak gestikulovaly.

Hrobník se mi nevysmál

Nevím přesně, jak dlouho jsem tam takhle stála a všechny ty mrtvé pozorovala. Vzpamatovala jsem se, až když se ta světla začala znovu oddělovat. Najednou jsem se hrozně polekala, když jedno z nich zamířilo přímo ke mně.

Otočila jsem se a dala se na útěk, ale zakopla jsem a pořádně jsem se uhodila do nohy o jednu náhrobní desku. Zpanikařila jsem a ze hřbitova jsem se rychle vzdálila, bez toho, abych se jako obvykle rozloučila s manželem.

Tu noc se mi o hrůzném zážitku, při kterém jsem ale většinou nepociťovala žádné nebezpečí, i zdálo. Neměla jsem, komu bych se s tím dobrodružstvím svěřila. Až po čase jsem se obrátila přímo na hrobníka.

Vyprávěla jsem mu tu svoji příhodu, jako by se stala nějaké mé známé. Myslela jsem, že se mi vysměje, ale vážně pokyvoval hlavou a dosvědčil, že už se několikrát také stal svědkem podobného zjevení.

Já jsem se od té doby párkrát na hřbitov potmě odvážila, ale nikdy jsem už nic podobného nezažila. Trochu se bojím jedné věci, a zároveň si jí i přeji.

Nevím, ale co bych dělala, kdyby se doopravdy stala a kdybych v jednom z těch světelných přízraků poznala svého milovaného manžela!

Anna L., (54), Vysočina