Mezi hroby jsem se cítila vždy bezpečně – až do jednoho podzimního dne.

Při jedné návštěvě hřbitova předloni na podzim se mi stala nečekaná malá nehoda. Jako vždy jsem u manželova hrobu zapálila svíčky a vyměnila květiny. Když jsem šla vyhodit ty staré, zakopla jsem a upadla.

Trochu jsem se potloukla a přitom jsem smetla z náhrobní desky jednoho hrobu sklenici, která se rozbila.

Mířila přímo proti mně!

V té sklenici byly květiny. Zůstaly ležet na hrobě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Protože příhodu neviděli žádní svědci, zvolila jsem nakonec ústup. Mrzelo mě to, ale náhradní sklenici jsem neměla a do nějakého obchodu to bylo hodně daleko.

Už po cestě ze hřbitova se mi stala zvláštní a děsivá věc. Proti mně šla nějaká stará žena. Na svůj věk se pohybovala nezvykle rychle. Mířila přímo proti mně. Chtěla jsem jí raději uhnout, ale ona rovněž změnila směr. Vypadalo to, že srážka bude neodvratná.

Jenže v poslední chvíli se postava ženy rozplynula! Připisovala jsem to svému nervovému rozrušení z příhody na hřbitově. Jakmile jsem ale vešla do dveří našeho činžáku, proti mně po schodech sestupovala shrbená stará paní.

Málem jsem ochrnula hrůzou, když jsem spatřila její obličej. Byla to ta samá žena, která do mě málem vrazila na ulici a pak zmizela! Tentokrát prošla kolem mě a vyšla na ulici.

Napravila jsem chybu

Tu noc jsem špatně spala, pronásledovaly mě noční můry. Tak nějak podvědomě mi došlo, že ta dvě hrozivá setkání mohla souviset s tím, co se stalo na hřbitově. Druhý den jsem v obchodě koupila skleněnou vázu a čerstvé květiny.

Vydala jsem se k tomu cizímu hrobu a tam jsem vázu s květinami položila. Málem mi přitom vypadla z ruky, protože fotografie na hrobě ukazovala onu starou paní, kterou jsem den předtím dvakrát potkala!

Je mi jasné, že jsem svojí nešikovností a hlavně nečestným útěkem rozzlobila ducha ženy, která byla v hrobě pohřbená. Dávám si už velký pozor, abych nějaké záhrobní síly znovu neprobudila!

Ludmila B. (66), Znojmo